[vc_row][vc_column][vc_column_text]
Hlavním zaměstnáním lomnických obyvatel v minulosti bylo polní hospodářství, domácí tkalcovství a drobná řemesla či obchod. V první polovině 19. století se ve městě začala rozvíjet průmyslová výroba a místní obyvatelé našli práci jako dělníci v nových továrnách. Lomnice bývala městem bohatého průmyslu, „městem textilu a sucharů“. Situace se však změnila po roce 1989. Místní velké podniky, např. Technolen, Čokoládovny, Elitex, byly privatizovány či vráceny v restituci a nově vznikaly pouze malé firmy. Další hospodářský vývoj u nás i ve světě přinesl velké změny, které znamenaly úpadek průmyslové výroby ve městě.
Významné místo v historii textilního průmyslu v Podkrkonoší jistě patří lomnické rodině Šlechtů, která již roce 1725 položila základy místního lnářského podnikání. Petr August Šlechta založil společně se synem Petrem Karlem firmu P. A. Šlechta a syn (1808) a expandovali do zahraničí. Centrem firmy, zaměstnávající až 12 000 domácích tkalců, se stal Hrubý dům na náměstí. V roce 1910 postavil Bedřich Šlechta moderní mechanickou tkalcovnu lněného zboží se 60 stavy. Výroba byla zaměřena na vozové plachty, přikrývky na koně, pytle, hadice, řemeny, slamníky, žíněnky a další. Po druhé světové válce byla společnost začleněna do n. p. Spojené továrny lněných a technických tkanin (od roku 1949 n. p. Technolen). Po roce 1989 byl Technolen privatizován. Dalšími podnikateli v textilním průmyslu byli např. Vincenc Mastný, Josef Sýkora, Antonín Kolorenč, bratři Halířové, Josef Crha, František Svoboda, Josef Mizera, Zdeněk Štejfa.
Vedle těchto textilních firem vznikaly i provozovny, které se zabývaly výrobou tkalcovských potřeb. A tak v roce 1824 přenesl Jiří Hornych výrobu tkalcovských potřeb z Horní Branné do Lomnice n. P. Jeho syn Ignác navázal na otcův odkaz a z malé dílny vybudoval velkou firmu, která se stala největší továrnou tkalcovských potřeb v ČSR a své výrobky vyvážela i do zámoří. V sousedství Hornychovy továrny postupně vyrostla továrna a slévárna železa Josefa Horáka (1865). Tato firma vedle hospodářských strojů začala vyrábět stroje pro textilní průmysl, které ji proslavily nejen doma, ale také v zahraničí. Továrna byla od roku 1891 elektrifikována. Po únoru 1948 byly firmy Ig. Hornych a Josef Horák znárodněny a spojeny. Po sametové revoluci byly jednotlivé části státního podniku Elitex vráceny dědicům původních majitelů – Hornychovi, Horákovi, Halířovi.
Dalším vývozním artiklem, který Lomnici proslavil po celém světě, jsou lomnické suchary firmy J. Jína a. Jína. Zakladatelem obou firem byl Michal Jína, jehož dva synové Josef a Antonín postupně vybudovali prosperující podniky, jež si navzájem konkurovaly. Josefův syn Hynek zavedl strojní výrobu sucharů, plněných dezertek, mandlových preclíčků, oplatek, perníčků atd. Hynkův nástupce Josef postavil v r. 1907 továrnu na suchary v Popelkách. Potomci Antonína Jíny zbudovali továrnu v roce 1926 na Žižkově. Obě továrny byly v roce 1948 znárodněny a spojeny do n. p. Lomnický průmysl sucharů a dětské výživy (od roku 1974 Čokoládovny). Po sametové revoluci byly Čokoládovny privatizovány, restituční nároky byly řešeny formou podílů v nové firmě – dědici J. Jíny, rodina A. Jíny uplatnila své nároky a továrna jí byla nakonec vrácena, ale to už byla výroba cukrovinek v Lomnici v roce 2000 ukončena a převedena do Opavy. Suchary v našem městě peklo vedle Jínových dalších dvacet výrobců a i dnes se pečou v několika malých provozovnách.
Mlýnky na kávu se ve městě původně vyráběly ručně. Po roce 1918 nebyla v ČSR česká továrna, kde by se kávomlýnky vyráběly strojově, a tak se lomničtí bratři Josef a Čeněk Ouhrabkovi rozhodli v roce 1923 založit firmu Bratři Ouhrabkové, továrna na kávové mlýnky, která sídlila na Karlově. Zanedlouho se jejich výrobky dostaly do celého světa. Vyráběli také mlýnky stolní a nástěnné, cestovní mlýnky značky Tramp, mlýnky na koření atd. Na začátku 50. let 20. století byla firma zestátněna a od roku 1959 byla součástí Kovozávodů Semily. V roce 1991 navázali vnuci bratří Ouhrabků, kterým byl majetek vrácen v restituci, na rodinnou tradici a založili firmu LODOS s. r. o.
Ve městě působily i další menší či větší firmy, např. A. Zajíc, továrna na cestovní a sportovní potřeby, František Šimůnek, výroba a vývoz granátových šperků a broušení granátů, J. Budina – strojírna, Ladislav Cinek, speciální výroba nábytku, Alois Štejfa, strojní truhlářství, Bedřich Macháček, zpracování umělých hmot lisováním a stříkáním – ochranná značka Lisma, F. Matoušek, železářství, velkoobchod s uhlím, Ladislav Drbohlav, pánský a dámský krejčovský salon.
Heslo rodiny Mastných „Práce šlechtí, důvěra sílí.“
V roce 1805 založil Jan Mastný v Lomnici faktorství – odebíral od tkalců bavlněné zboží, zaměstnával až 400 tkalců „podomácku“. Jeho syn Vincenc vydával bavlněnou přízi ve staré lékárně (dnes ul. Havlíčkova č. p. 138), později v domě č. p. 17 na Husově náměstí a zaměstnával až 1500 tkalců. V letech 1854-6 zakoupil pozemky nad Karlovem a vybudoval první tovární areál ve městě. Jeho stavitelem byl Franz Richter. Vincenc Mastný byl v roce 1850 zvolen prvním lomnickým starostou a v letech 1861-3 byl poslancem českého zemského sněmu.
Továrnu (tkalcovnu na bavlněné zboží) tvořila jedna hlavní a dvě vedlejší budovy. Jako pohonná síla v továrně působil vysokotlaký parní stroj o výkonu 12 HP ze strojírny Františka Ringhoffera v Praze a cylindrový parní kotel o výkonu 16 HP od téhož výrobce. Válcový parní kotel o výkonu 12 HP, který dodala firma Daněk a spol. sídlící v Karlíně, sloužil k vaření příze upravené šlichtou a k jejímu sušení. Dále tu byly umístěny 4 soukací stavy, 18 postřihovacích strojů, 3 anglické šlichtovací stroje, šlichtovací stroj skotské výroby, 40 mechanických tkalcovských stavů podle anglického systému a 300 regulátorových stavů. Firma v továrně zaměstnávala na 450 lidí, mimo továrnu obsluhovalo 500 regulátorových a 400 ručních stavů na 1100 pracovníků. Roku 1871 disponovala továrna 550 stavy, kolem roku 1900 již 850 mechanickými stavy.
Budova č. p. 213 byla dle návrhu architekta Jana Šroubka zcela dostavěna roku 1894, kdy bylo zprovozněno 11 nových obytných pokojů nejen pro úředníky, ale i pro rodinu Mastných.
Úspěšný rozvoj továrny však zastavil vývoj v USA, kde probíhající občanská válka Jih proti Severu (1861-5) narušila obchod s bavlnou, a tak bavlnářský průmysl upadl do velké tísně. Firma měla dostatek příze i hotového zboží, ale ceny rychle klesaly. Výroba se zastavila. Vincenc přišel o velkou část svého majetku. Po válce cena bavlny opět stoupla a věřitelé firmy byli uspokojeni. V letech 1865-1871 se v továrně pracovalo plně, či jen částečně. Finanční problémy vedly k prodeji továrny, kterou koupil Vincencův švagr MUDr. Antonín Šlechta (1810-1886), po jeho smrti ji zdědila manželka Barbora Šlechtová. Vincenc Mastný v továrně pracoval jako ředitel, a když v roce 1873 zemřel, převzal funkci jeho bratr Theodor. Po smrti majitelky v roce 1892 byla firma vrácena rodině Mastných a od všech dědiců podíly vykoupili a společně podnikali Theodor (1839-1914, okresní starosta v Lomnici n. P.), Vojtěch (1842-1902, vrchní ředitel Živnostenské banky), Hugo (1844-1928, druhý ředitel firmy) a Jindřich Velebín (1837-1912, syn Vincence, zakladatel Bořivoje a lomnického Sokola).
Po smrti Vojtěcha Mastného v roce 1902 převzaly jeho podíl děti: JUDr. Vojtěch (1874-1954, meziválečný velvyslanec v Londýně, Římě, Berlíně), MUDr. Antonín (1975-1945, ženský lékař a porodník), Theodor a Pavla. Po smrti ředitele firmy Theodora Mastného se v roce 1914 stal novým ředitelem Jan Mastný (1881-1928), syn Huga Mastného, kterému později pomáhal Vladimír Stuchlík, manžel Pavly. V době začínající krize se Jan Mastný v roce 1928 zastřelil a vedení převzal Vladimír Stuchlík, který také neunesl velkou zadluženost továrny a v roce 1933 se zastřelil i on. Majitelé firmy kvůli zadluženosti přišli skoro o celý svůj majetek. Výroba v továrně byla v roce 1932 ukončena, protože firma Theodor, Hugo a Vincenc Mastný zkrachovala. Areál továrny byl v majetku banky, která jej rozprodala v dražbě. Novým majitelem hlavních budov č. p. 212 a 213 se stala v roce 1939 firma Bratři Halířové, třetí budovu (dnes již neexistující) koupily ke skladování obilí, krmiv a hnojiv Zemědělské družstevní podniky horských okresů v Nové Pace. Po převratu v únoru 1948 je areál továrny znárodněn a později jej využívá i místní podnik Elitex jako „člunkárnu“.
Po sametové revoluci byla budova č. p. 212 vrácena v restituci panu Halířovi, ten ji poté prodává. Od roku 2013 sídlí v této budově nový majitel Pavel Doležal se svým 5D Ateliérem, který se s nově vzniklým Spolkem pro záchranu továrny Mastných v Lomnici n. P. snaží o záchranu továrního objektu. Pořádají se zde pravidelné Dny architektury a další kulturní akce či výstavy. Nový majitel úzce spolupracuje se Střední školou Lomnice n. P., jež sídlí v budově bývalé továrny č. p. 213.
Významné místo v historii textilního průmyslu v Podkrkonoší jistě patří lomnické rodině Šlechtů, která již roku 1725 položila základny místního lnářského podnikání. Petr August Šlechta (1765-1839) založil společně se synem Petrem Karlem (1792-1886) firmu P. A. Šlechta a syn (1808) a expandovali do zahraničí. Centrem firmy, zaměstnávající až 12 000 domácích tkalců, se stal Hrubý dům na náměstí (dnešní městské muzeum a galerie).
V roce 1910 postavil Bedřich Šlechta (1856-1937), vnuk Petra Karla Šlechty, moderní mechanickou tkalcovnu lněného zboží se 60 stavy, jejichž počet se brzy rozrostl na 200. Dosavadní výroba byla rozšířena o jutové, bavlněné a konopné zboží, přibyla výroba režných pláten, bavlněného a jutového filtračního materiálu pro cukrovary, dále byla výroba zaměřena na vozové plachty, přikrývky na koně, pytle, hadice, řemeny, slamníky, žíněnky a další. Kolem roku 1920 došlo k rozšíření výrobních a administrativních prostor. Jsou koupeny další podniky – v roce 1922 firma Klazar ve Dvoře Králové n. Labem, 1928 firma Herold v Brně, 1933 tkalcovna v Horních Verneřovicích u Trutnova, 1936 továrna firmy Kolorenč v Lomnici n. P., 1940 továrna firmy Sýkora v Lomnici n. P. Od roku 1927 vedou firmu Bedřichovi synové Ing. Bedřich Šlechta (*1888) a Petr Šlechta (*1891). V roce 1938 byla dosud veřejná obchodní společnost přeměněna na společnost akciovou – Textilní závody P. A. Šlechta a syn, akc. spol., jež zaměstnávala až 1000 lidí. Firma rozvíjela i sociální program, budovala zázemí pro zaměstnance, ubytování pro úředníky či ubytovny a domky pro dělníky. Během války byla postavena nová přízemní jídelna, kde později bylo zdravotní středisko, zasedací místnost a čítárna, dnešní kanceláře vedení firmy.
Po druhé světové válce byla společnost začleněna do n. p. Spojené továrny lněných a technických tkanin (1945) a od roku 1949 pod národní podnik Technolen. V Lomnici se zpracovávala bavlna a syntetické materiály. Národní podnik Technolen v roce 1964 otvírá pro své zaměstnance podnikovou mateřskou školu, o tři roky později podnikové jesle. V roce 1981 bylo k budově administrativy přistavěno výpočetní středisko.
Po roce 1989 byl Technolen privatizován a výroba se v Lomnici zaměřila pouze na zpracování syntetických materiálů. V roce 2001 byla rekonstruována fasáda budovy do původní podoby. V současnosti zde působí firma Mehler Texnologies, s. r. o.
Ve 20. letech 19. století se z Horní Branné do Lomnice přestěhoval Jiří Hornych a založil ruční výrobnu rákosových paprsků pro tkalcovské stavy. Jeho syn Ignác (1827-1916) převzal po otcově smrti v roce 1841 živnost, kterou přenesl v 60. letech 19. století do domu č. p. 100 na dnešním Husově náměstí, kde v roce 1873 instaloval parní stroj a dva anglické stroje na výrobu ocelových paprsků.
Nový výrobní areál firmy vznikl v prostorách bývalé vinopalny s budovami, jež si Ignác Hornych nejdříve pronajal a později, v roce 1884, zakoupil od knížete Kamila Rohana. Od roku 1873 s otcem spolupracovali synové Václav (1848-1926) a Ignác=Hynek (1850-1933), firma dostala název Ignác Hornych a synové. Továrna se postupně rozšiřovala, byla využívána parní energie pro instalované stroje. Na konci 19. století firma vyvážela zboží do Německa, Ruska, na Balkán, později i do zámoří. Výroba se rozšiřovala, zhotovovaly se paprsky, ocelové třtiny, nitěnky, brda a člunky. Z počátečních 40 dělníků vzrostl jejich počet na 200. Firma se stala největší továrnou tkalcovských potřeb v nově vzniklém Československu.
Starší Václav byl politicky a společensky činný. Zastával v letech 1910-1921 funkci okresního starosty, byl zakladatelem Okresní péče o mládež, předsedou Okresní školní rady, sokolem, ochotníkem – věnoval vlastní pozemky na stavbu Tylova divadla. I když bratr Ignác tak veřejně činný nebyl, věnoval pozemky na stavbu útulny pro mládež (dnešní ulice Kavánova č. p. 792), pozemky pro rozšíření sokolovny, velké zásluhy měl o vybudování turistické chaty na Táboře v roce 1913. Věnoval se převážně práci v rodinném podniku. Založil také se svými zeti Karlem Tišerem a Františkem Horákem v roce 1911 továrnu, tzv. cívkárnu, na papírové cívky a dutinky – firma Hornych a spol., dnešní ulice Palackého č. p. 615.
Hornychova továrna sousedila s továrnou a slévárnou železa Josefa Horáka, která vedle hospodářských strojů začala vyrábět i stroje pro textilní průmysl. Komplex obou továren byl v roce 1948 znárodněn. V roce 1953 byla Hornychova továrna přejmenována na n. p. Naveta, která se v roce 1959 spojila se sousední Horákovou továrnou pod názvem Závody tkalcovských stavů, n. p. Týniště n. Orlicí. V roce 1976 byl podnik přejmenován na Elitex.
Po roce 1989 byla Hornychova část Elitexu vrácena potomkům Václava a Ignáce Hornycha. Část odkoupila firma TM Elitex, s. r. o., založená v roce 1994, část firma LKV, spol. s r. o., která byla založená v roce 1992 a sídlila zde od roku 1997.
Jako většina lomnických továren začala i firma Josefa Horáka ve skromných poměrech. Syn rolníka ze Stružince Josef Horák byl vyučený zámečník a v roce 1827 si na pozemku, kde dnes stojí továrna, postavil malou zámečnickou dílnu, v níž vyráběl zámky, potřeby pro řemesla a hospodářství.
Jeho syn Josef (1838-1911) se vyučil u otce a převzal rodinnou dílnu. Zavedl výrobu hospodářských strojů a strojů pro různá řemesla, čímž se stal prvním strojním zámečníkem v regionu. V roce 1865 vznikla továrna, ve které je v 80. letech 19. století zaveden parní stroj, slévárna, instalováno elektrické osvětlení. Horákovo historické dynamo je dnes uloženo v Národním technickém muzeu v Praze. Postupně se rozšiřuje provoz a počty zaměstnanců, v roce 1930 firma zaměstnává 200 lidí.
Výroba se zaměřila na textilní a hospodářské stroje a přístroje. Ve slévárně se vyráběly železné odlitky pro vlastní výrobu. Firma byla jediná svého druhu v Československu a konkurovala i západoevropským společnostem. Za první republiky vyvážela do celé Evropy, ale i do Egypta, Palestiny či Mexika. To již firmu řídili bratři Josef (1869-1928) a František (1873-1920). Horákova firma vychovala tisíce strojních zámečníků a soustružníků kovu; vyučit se zde znamenalo pro řemeslníky vždy výborné doporučení.
Firma Josef Horák, továrna na stroje a slévárna železa, sousedila s firmou Ig. Hornych a synové. Obě rodiny spojovalo nejen umístění továren a podnikatelské nadšení, ale i příbuzenské vztahy. František Horák si vzal za manželku nejmladší z pěti dcer Ignáce Hornycha ml. Zdenku. Jejich zeť Jaroslav Kříž (1898-1982) vedl od roku 1928 Horákovu firmu, protože jedinou majitelkou se stala jeho manželka Marie. V době hospodářské krize zachránil Jaroslav Kříž továrnu před krachem, když zavedl náhradní výrobu. Od roku 1943, kdy hrozilo, že zaměstnanci budou posláni do Říše na nucené práce, začal s výrobou pro zbrojní průmysl prostřednictvím České zbrojovky Brno.
Továrna byla znárodněna v roce 1948 a stala se součástí Severočeských strojíren a sléváren Praha. V roce 1959 byl podnik spojen se sousedním n. p. Naveta pod názvem Závody tkalcovských stavů, n. p. Týniště n. Orlicí. V roce 1976 došlo k přejmenování na Elitex.
Po roce 1989 byla Horákova část Elitexu vrácena potomkům Františka Horáka, pod jejichž spoluvedením v 90. letech pokračovala v činnosti slévárna šedé litiny. V roce 2005 slévárna opět oživla v rukou nového majitele, který odlévá hliníkové výrobky do písku a kovových forem.
V Lomnici n. P. bývaly dvě Jínovy továrny na výrobu sucharů a cukrovinek, které založili bratři Josef a Antonín Jínovi. Zakladatelem rodinné tradice byl jejich otec Michal Jína (1803-1871), který si v roce 1824 s manželkou Barborou (1808-1857) otevřel pekařství v domě č. p. 183 (dům stál před č. p. 184 – dnes drogérie v ulici A. Staška), kde pekli i suchary. Suchary se Michal naučil péct u svého příbuzného Antonína Kynčla, pekařského mistra, jenž je jako první ve městě pekl již na konci 18. století. Obě firmy bratří Jínů uvádějí jako rok založení 1810, ale to byl jejich otec ještě malý, a tak se asi jedná o rok, kdy byly vynalezeny lomnické suchary.
Nejstarší syn Josef (1825-1877) musel velmi brzy vypomáhat s distribucí sucharů, o kterou se převážně starala jeho matka. Místo školy se vydával se sladkým nákladem do Mladé Boleslavi, Hradce Králové či do Jizerských hor. Od 12 let se učil u otce pekařskému řemeslu. Po svatbě s Annou Doubravskou (1830-1860) začal pekařit v domku svého otce na Račanech. V roce 1851 koupil dům č. p. 99 na dnešním Husově náměstí, kam přemístil svou pekařskou živnost. Roznáškou sucharů se již rodina nezabývala, odebíraly je nůšnice, které s nimi samy obchodovaly. Při požáru města v roce 1862 byl zasažen i Josefův dům a on sám si při hašení způsobil těžký oční zánět. S pečením mu začala pomáhat druhá manželka Františka Háková a nejmladší bratr Antonín, který se u něho vyučil a po smrti jejich matky v Josefově rodině zůstal. Rodina Jínova se stala váženou měšťanskou rodinou. Josef byl členem městské rady, školním dozorcem, předsedou pekařského spolku, spoluzakladatelem občanské záložny a lomnického Sokola, prosazoval založení čtenářského spolku, protože sám rád četl a kupoval knihy. Po jeho smrti krátce výrobu řídila manželka Františka.
Rodinnou tradici převzal nejstarší syn Ignác=Hynek (1856-1901), který společně s manželkou Františkou Hirnšálovou (1860-1947) zavedl do výroby stroje a rozšířil výrobu o nové druhy pečiva a cukrovinek. Všechny výrobky se prodávaly pod značkou „J. Jína“, o jejíž propagaci se po celý život starala Františka.
Živnost po smrti otce převzali synové Josef (1882-1936) a Jaroslav (†1925). Společně začali budovat v letech 1906-8 továrnu v Popelkách, jež byla navržena Jaroslavem, absolventem stavitelského oddělení pražské průmyslovky. Továrnu vybavili moderními pecemi a stroji, zmodernizovali odbyt a v domě na náměstí zřídili firemní prodejnu. Ze světové výstavy v Paříži roku 1927 si firma přivezla první cenu „Grand Prix“. Jejich bratr Ignác=Hynek (1895-1951), bankovní ředitel, byl jako jeho otec aktivním členem lomnického Sokola. Pracoval jako činovník pro jednotu, lomnický okrsek i pro župu, ve 30. letech pečlivě vedl sokolskou kroniku a v letech 1934-5 byl starostou lomnické jednoty.
Opět nejstarší syn Josef (*1908) převzal v roce 1936 rodinnou firmu. Rozšiřuje výrobu o bonbony, čokoládu, dietní a dětské suchary. Během 2. světové války finančně podporuje odboj a pomáhá svým zaměstnancům zvládnout válečné útrapy. V roce 1942 při přístavbě podniku byla zřízena závodní kuchyně a jídelna, kde se dělníci mohli levně stravovat, dále sprchy a koupelny, byl zřízen tovární rozhlas. Začátkem roku 1945 byla továrna uzavřena, protože majitel firmy zásoboval především české zákazníky, místo aby dle nařízení zásoboval německou armádu.
Po válce byla výroba cukrovinek a sucharů obnovena. V březnu 1948 byla továrna znárodněna – Lomnický průmysl sucharů a dětské výživy, provoz 02 (1948-1958), Průmysl trvanlivého pečiva, provoz 02 (1958-1974, 1961 sloučení s provozem 01), Čokoládovny (1974-2000), které v roce 1994 zrušily výrobu sucharů. Po sametové revoluci byly Čokoládovny privatizovány, restituční nároky byly řešeny formou podílů v nové firmě. Od modernizace továrny bylo v roce 1992 upuštěno a o tři roky později byla zastavena výroba – část byla přenesena do továrny na Žižkov, zbytek do závodů mimo Lomnici n. P. Tovární budova je dnes využívána několik menšími firmami.
V 90. letech byla výroba lomnických sucharů se značkou J. Jíny obnovena Josefem Jínou (*1933), synem posledního majitele, ale ne již v rodinné továrně.
Firemní reklama: „Pamatuj, že jenom Jína má patrona Antonína.“
Antonín Jína (1848-1909), nejmladší syn Michala Jíny (1803-1871), se vyučil pekařskému řemeslu u svého bratra Josefa (1825-1877). Pomáhal mu se živností, ale po neshodách se vydal na zkušenou. Po svém návratu v roce 1872 si zařídil v pronajatých prostorách pekárnu. Pekl levnější druhy sucharů, kterými úspěšně konkuroval firmě svého bratra Josefa. V roce 1875 koupil dům č. p. 55 (dnešní Poděbradova ulice) a 22 let v něm s manželkou Františkou úspěšně pekařil. Zmodernizoval výrobu a odbyt. Na Jubilejní výstavě v roce 1891 získal jednu z čestných cen. V roce 1897 přesouvá výrobu do nově zakoupeného domu na náměstí č. p. 46 (dnešní cukrárna), kde zřizuje i prodejnu. Zavádí převratnou novinku v oboru – vytápění pece naftou.
Firmu v roce 1909 převzal syn Karel Antonín (1875-1947). O tři roky později postavil první dvouetážovou parní pec, zařízenou na nepřetržitý provoz, a tak se výroba zečtyřnásobila. Během první světové války prodával armádě levné trvanlivé pečivo, čímž získal kapitál pro další rozšiřování firmy, ale pomáhal i ovdovělým ženám, podporoval chudobinec a sirotčinec, neodmítl nikoho, kdo jej požádal o pomoc. V roce 1917 s manželkou Růženou koupil vilu (dnes č. p. 518), kterou postavil stavitel Antonín Dědeček, a pozemky na Žižkově, kde v letech 1925-1927 vyrostla moderní parní továrna na cukrovinky a suchary.
Od roku 1937 vedli firmu synové Antonín a Karel. Na začátku 40. let prošla továrna rozsáhlou stavební modernizací a bylo přistavěno I. poschodí, kanceláře, zadní trakt a sklepy. Autorem projektu byl pražský stavitel Josef Svoboda, který majiteli firmy navrhl také rodinnou vilu, umístěnou v jižním okraji továrního areálu (dnes č. p. 1028).
Po druhé světové válce byla situace v továrně A. Jíny velmi napjatá. Majitelé byli obviněni ze spolupráce s Němci a ze špatného přístupu ke svým zaměstnancům, a tak byla od 1. října 1945 do továrny dosazena národní správa. Trestní nalézací komise při Okresním soudu v Semilech obvinila Antonína Jínu ze styku s Němci, gestapem, zneužívání úřadu práce ke zbavování se nepohodlných zaměstnanců, poněmčovací snahy, inzerci v německém tisku. Komise vynesla v březnu 1946 konečný rozsudek – 5 měsíců žaláře a 250 000 Kčs pokuty. Bratr Karel byl zbaven podezření.
V srpnu 1946 plénum Okresního národního výboru v Semilech zamítlo žádost na zrušení národní správy u firmy A. Jína. Ve vyhroceném sporu o zrušení či ponechání národní správy vyslovili členové ONV Semily za národně socialistickou a lidovou stranu nedůvěru komunistickému předsedovi ONV Petru Puturkovi a opustili schůzi. Poté bylo nadpoloviční většinou odhlasováno ponechání národní správy a předseda ONV nechal ještě hlasovat o konfiskaci této firmy. To však nebylo na programu jednání, a tak o tom nemohlo být hlasováno. Ale již při listopadové schůzi pléna ONV v Semilech byla mezi pěti podniky navrženými ke konfiskaci dle malého dekretu č. 108/1945 Sb. zařazena i firma A. Jíny. Průmyslová komise ONV byla sice proti konfiskaci, ale pro byla okresní odborová rada i závodní rada, které vyhrožovaly generální stávkou zaměstnanců proti majitelům. Členové pléna ONV nakonec odhlasovali konfiskaci movitého i nemovitého majetku Antonína Jíny bez náhrady, a u ostatních tří členů Jínovy rodiny v plné náhradě. Proti tomuto rozhodnutí se Antonín Jína odvolal u trestní odvolací komise u Zemského národního výboru v Praze, která 11. 6. 1947 zrušila národní správu nad firmou A. Jína.
V březnu 1948 však byla továrna znárodněna – Lomnický průmysl sucharů a dětské výživy, provoz 01 (1948-1958), Průmysl trvanlivého pečiva, provoz 01 (1958-1974, 1961 sloučení s provozem 02), Čokoládovny (1974-2000) – po roce 1989 privatizovány firmou Nestlé. Čokoládovny vyráběly dětské piškoty, sušenky balené v celofánu, polomáčené sušenky, tatranky, sušenky Rollo keks, Club, Star, Magdalena, Dukla, čajové pečivo – Kokronky, Šampion, Oválky, Karmelo, dále malinové řezy, nuta řezy, Lomnické dezertky a Lomnické suchárky. Výroba sucharů byla zrušena v roce 1994.
V roce 1991 zažádali restituenti o navrácení majetku. Soudní spor s Čokoládovnami, a. s., Praha trval deset let. Mezitím Čokoládovny postupně přemístily svou výrobu do Opavy či Lovosic. V Lomnici byla výroba ukončena v únoru 2000. V srpnu 2001 byly oprávněným vlastníkům předány prázdné výrobní prostory, ve kterých již původní potravinářská výroba nebyla nikdy obnovena.
František Svoboda založil v roce 1860 v Lomnici faktorství a zaměstnával až 400 ručních tkalců. Hlavními výrobky byly krizety, barchety, kanafasy a zefíry, které našly odbyt v celém Rakousku-Uhersku. František Svoboda zemřel v roce 1893 a jeho firmu převzali synové. Mladší Theodor však v roce 1899 umírá na tuberkulózu. Starší František ve 25 letech po obrně ochrnul, přesto vedl firmu až do své smrti v roce 1918. Na zakoupených pozemcích domků č. p. 21-22 Dolení Lomnice chtěl jejich otec vybudovat mechanickou tkalcovnu, ale plány se po jeho smrti neuskutečnily. Zakoupené pozemky byly postupně rozprodány. Továrna nakonec vyrostla na zakoupených pozemcích v dnešní ulici J. J. Fučíka č. p. 80.
Po smrti Františka Svobody ml. se dědictví ujali jeho synovci Theodor a Miroslav. Firma se ve 20. letech začala věnovat výrobě pleteného a hedvábného trikotýnu. V červnu 1950 byla v továrně zavedena národní správa a výroba byla zlikvidována. Budovu využíval místní komunální podnik, později vtělený do Okresního podniku služeb Semily (OPS) – 1964-91 provozovna Opravna a impregnace stanů. Od poloviny 90. let zrekonstruovaný objekt využívá lomnická střední škola jako dílny odborného výcviku a prodejnu svých výrobků.
Bratři JUC. Václav (*1888) a Bedřich (*1891) Halířovi z Levínské Olešnice koupili v roce 1917 budovu mechanické tkalcovny na Podměstí, kterou postavil v roce 1899 Alois Svoboda. Tkalcovnu č. p. 92 s chalupou č. p. 20 Dolení Lomnice koupila v dražbě roku 1913 Božena Bajerová, od níž ji kupují za 62 000 K bratři Halířové.
Dle živnostenského listu byla veřejná obchodní společnost Bratři Halířové založena v roce 1914 v Levínské Olešnici č. p. 94 a vyráběla lněné a bavlněné zboží. JUC. Václav Halíř se nevěnoval pouze obchodu, ale zajímal jej i život v rodné obci – byl členem obecní rady (1919-23) a místní osvětové komise, předsedou výboru pro elektrické osvětlení (1928-1943) atd.
Firma se postupně rozšiřuje nejen v Levínské Olešnici, ale i v Lomnici n. P. V Olešnici vznikla ruční tkalcovna č. p. 92 lněného damaškového zboží s centrálou firmy. V Lomnici se v mechanické tkalcovně vyrábí lněné a damaškové zboží, které se přes Olešnici vyváží výhradně do USA. Firma postupně kupuje další lomnické pozemky, rozšiřuje továrnu a buduje v letech 1936-7 i nové sídlo firmy, v dnešní ulici Nádražní č. p. 623.
V období vrcholící hospodářské krize musela firma kvůli devalvaci dolaru na čas provoz uzavřít (prosinec 1932-červenec 1933), ale druhá polovina 30. let byla opět ve znamení prosperity. Bratři kupují v roce 1937 zámek s příslušenstvím a lesy v Domousnici a v roce 1939 budovy č. p. 212 a 213, které patřily zkrachovalé lomnické továrně Mastných. Obrat firmy se v této době pohybuje mezi 4,5-6,5 miliony korun. Po vypuknutí 2. světové války byl však vývoz do USA znemožněn, a tak se snižuje počet zaměstnanců ze 130 na 70.
Před únorovým převratem v r. 1948 vlastnila firma 190 mechanických tkalcovských stavů a zaměstnávala 63 továrních a 14 domácích tkalců. Obrat firmy činil přes 10 milionů korun, převažoval tuzemský prodej a veřejné zakázky. V březnu 1948 byla na společnost uvalena národní správa – České lnářské textilní závody, n. p. Trutnov, v červnu byla znárodněna. Olešnická provozovna zůstala pod vedením Českých lnářských textilních závodů Trutnov, ale lomnická byla připojena k n. p. Technolen, nejdříve jako provozovna 12, později závod 02 – nánosová úprava. V roce 1951 byl olešnický závod také začleněn do n. p. Technolen a specializoval se na výrobu tkaných řemenů, cigaretových pásek a šitých pásů. Bývalá tovární budova Mastných č. p. 212 sloužila v 60.-90. letech jako „člunkárna“ podniku Elitex.
Po roce 1989 se dědic původních majitelů přihlásil o rodinný majetek. Dnes provozovna na Podměstí dále slouží jako „nánosovka“ pro Mehler Texnologies, s. r. o., budova č. p. 212 na Karlově patří Pavlu Doležalovi (5D Ateliér), který budovu zachránil před zkázou, č. p. 213 je součástí lomnické střední školy.
Bratři Josef (1887-1950), truhlář, a Vincenc=Čeněk (1893-1970), strojní zámečník, se po první světové válce domluvili, že zkusí v Lomnici n. P. opět vyrábět kávomlýnky. Jejich předchůdcem byl Jan Václavík, který od 70. let 19. století ručně vyráběl v domě č. p. 42 levné a praktické kávomlýnky pro domácí tkalce, kteří chodili prodávat své zboží do vedlejšího Hrubého domu ke Šlechtům. Později vyvážel mlýnky do celého Rakouska-Uherska. Za první světové války ale jeho živnost zaniká.
Příležitosti se chopí bratři Ouhrabkové, protože do nově vzniklé republiky se kávomlýnky dovážejí jen ze zahraničí či je vyrábí německá firma Leinbrock z Teplic. Firma Bratři Ouhrabkové byla založena v roce 1923 ve stodole u domku č. p. 267 na Karlově, který patřil jejich rodině. Zanedlouho vzniká výrobní hala směřující do dnešní ulice Poděbradovy. Byla jedinou českou firmou v Československu, která začala strojově vyrábět kávomlýnky. Josef se staral o truhlářskou část výroby, Čeněk převážně o mlecí mechanismy. Počáteční výroba dřevěných kávomlýnků byla rozšířena o cestovní mlýnky značky TRAMP, nástěnné mlýnky, nástěnné mlýnky s děleným mletím na kávu a žito (patent firmy) a mlýnky na koření. Tyto výrobky pod názvem B. O. GARANTIE se v krátkém čase staly uznávanou prvotřídní značkou nejen v Evropě, ale i v zámoří.
Za druhé světové války musela firma z 80 % vyrábět pro wehrmacht – dřevěné lékárničky a polní lůžka, a z 20 % mohla pokračovat ve výrobě mlýnků TRAMP a nástěnných mlýnků na dělené mletí, protože byl nedostatek kávy. Čeněk byl pro svou odbojovou činnost v roce 1940 zatčen gestapem společně s dalšími lomnickými sokoly a vězněn až do jara 1944, kdy se vrací domů. Jeho vzpomínky na koncentrační tábory jsou zaznamenány v Kronice města z roku 1945, jež je uložena v městském muzeu.
Po válce firma plně obnovila svou činnost, vyráběla až 50 druhů kávomlýnků a mlýnků na koření, měla kolem 70 zaměstnanců. Polovinu své výroby vyvážela do zahraničí. Rozšířily se také výrobní prostory o přístavbu směřující do dnešní ulice J. Kábrta. Slibný poválečný rozvoj firmy však zastavil politický vývoj po roce 1948.
Firma byla v roce 1950 znárodněna a začleněna do n. p. MEVA Roudnice n. Labem, později se stala součástí Orlických strojíren, které převzaly firemní dokumentaci a začaly kávomlýnky vyrábět samy. Od roku 1959 přechází továrna pod Kovozávody Semily. Po znárodnění se zde vyrábělo mnoho různých výrobků od bedýnek na ovoce po kojenecké váhy, ale od 70. let se opět vrátila výroba cestovních kávomlýnků TRAMP, mlýnků na kávu vzor 1925, určených hlavně pro Tuzex, mlýnků na koření, dále se vyráběly lisy na česnek či strojky na krájení nudlí. V lomnickém závodě bylo zaměstnáno kolem 40 zaměstnanců.
Na rodinnou tradici firmy Bratři Ouhrabkové v roce 1991 navázali jejich vnuci, kteří založili firmu LODOS s. r. o. (LOmnické DOmácí Strojky). Noví majitelé v 90. letech postupně opravují a rozšiřují výrobní prostory – přístavba I. patra u obou budov, kupují rohový dům, který byl následně zbourán, a na jeho místě vyrostly kanceláře, jež propojily obě firemní budovy. Výroba je v současnosti zaměřena na tradiční výrobu kávomlýnků, vyráběných na strojích z první republiky, a je rozšířena o kuchyňské potřeby (lisy na česnek, louskáčky na ořechy, struhadla, otvíráky atd.). Firemní značka LODOS dnes jistě dosahuje kvality a dobrého jména své předchůdkyně B. O. GARANTIE.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_gallery type=“image_grid“ images=“339,340,341,342,343,344,345,346,347″ title=“Fotogalerie devátého zastavení“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]
Který cukrářský výrobek proslavil Lomnici nad Popelkou po celém světě?
Vývozním artiklem, který město proslavil po celém světě, jsou Lomnické suchary.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]
