Pro spuštění animace klikněte na žlutou ikonu s křížkem v pravém rohu 
Lomnicko leží na rozhraní Českého ráje a Krkonoš na jihovýchodním okraji Libereckého kraje a od roku 2005 je součástí evropského geoparku UNESCO Český ráj. Může se pochlubit dalekými rozhledy, lákavými přírodními a turistickými cíli, hustou sítí cyklistických či pěších tras a ideálními lyžařskými terény. Jeho centrem je město Lomnice nad Popelkou.
Z geomorfologického hlediska patří k Ještědsko-kozákovskému hřbetu (Táborský hřbet) a Krkonošskému podhůří (Lomnická vrchovina). Nejvyšším vrcholem je hora Tábor v nadmořské výšce 678 m, střed města se nachází v nadmořské výšce 478 m. Podnebím spadá převážná část území do mírně teplé klimatické oblasti s průměrnými teplotami vzduchu v lednu kolem -3 °C a v červenci v rozmezí od +12 °C do +16 °C. Průměrné roční srážkové úhrny jsou 600-800 mm. Největší část území odvodňuje říčka Popelka, která se původně jmenovala Lomnice pravděpodobně proto, že vytékala z lomů, měla lomený tok a byla lomozná, hlučná. Jméno říčky přebírá vznikající ves, a tak dochází k přejmenování na Popelku proto, že se do ní prý házel popel, či proto, že měla popelavou barvu. Říčka pramení na Morcinově a asi po 10 km se v Ústí u Staré Paky vlévá do Olešky.
První písemné prameny o Lomnici nad Popelkou pocházejí ze 14. století, ale již v Dalimilově kronice je zmínka o lomnických pánech, kterým se podařilo lapit tatarského zvěda a kteří jej za odměnu dostali do svého erbu. Později tatarského mužíka převzal lomnický městský znak – na červeném štítě s patou tvořenou zlatým trojvrším stojí vlevo vykročený a vlevo hledící ozbrojenec se stříbrnou zbrojí, otevřenou přilbicí a černými rukavicemi na rukou. V levé, vzhůru pokrčené ruce drží stříbrnou sekeru se zlatým topůrkem, v pravé ruce, mírně pokrčené vpřed, drží stříbrnou halapartnu se zlatým dřevcem.
Pro drsné klimatické podmínky bylo Lomnicko kolonizováno až na přelomu 12. a 13. století. Lomnice byla zpočátku dlouhou údolní lánovou vsí zahrnující nynější Starou Lomnici, vlastní Lomnici a Dolní Lomnici. O jejích prvních držitelích mnoho nevíme, byli to pravděpodobně Košíkové z Lomnice. Prvním písemně doloženým majitelem byl Albrecht z Valdštejna, jehož rod sídlil na lomnické tvrzi skoro celé 14. století. V této době je již Lomnice uváděna jako městečko. Na konci 14. století se ale vrací do vlastnictví rytířů Košíků. Husitské války se města výrazně nedotkly, ale Husovo učení se stalo v našem kraji velmi oblíbené. Husovi příznivci se scházeli na Chlumu, který zanedlouho přejmenovali na Tábor, a konali zde náboženské obřady s přijímáním pod obojí. Po husitských válkách chtěl císař Zikmund věnovat lomnické panství jako královskou odúmrť, ale nakonec se novými majiteli stali Škonka, dcera Beneše Košíka, a její manžel Aleš ze Šanova. K roku 1482 se připomíná další majitel, a to Jan Černín.
Roku 1524 Jan Bělský z Kařišova prodal tvrz Lomnici s městečkem, s poplužím a několika okolními vesnicemi pánu na hradě Štěpanice Vilému z Valdštejna. S vládou Valdštejnů je spjata doba hospodářského, kulturního i stavebního rozvoje města. Vilémův syn Václav zajistil Lomnickým v roce 1561 u krále Ferdinanda I. možnost konání tří výročních trhů. Toto privilegium posílilo další rozvoj obchodu a řemesla. Z dřívější doby mělo město ještě právo vařit pivo a právo hrdelní, což představovalo šibenici na náměstí a pranýř. Městský pivovar v této době stával „pod hrází“, nový pivovar s vinopalnou, již v držení vrchnosti, byl postaven v roce 1660 za zámkem a lomnické pivo se v něm vařilo až do roku 1958. Eliška z Martinic, manželka Václava, se společně s lomnickými měšťany stala donátorkou Lomnického graduálu, skvostné iluminované památky českého renesančního písemnictví z let 1578-1583.
Třicetiletá válka se velmi těžce dotkla města a jeho okolí. Mnohé statky i vesnice vyhořely, pole zpustla, sedláci utíkali ze svých statků. Během války byly držitelkami panství sestry Apolena a Eliška z Valdštejna, které jejich příbuzný Albrecht z Valdštejna donutil, aby mu postoupily lomnické panství. Po Albrechtově smrti v roce 1634 se panství vrátilo do rukou Elišky z Valdštejna a její synovec Jan Viktorín z Valdštejna ho v roce 1654 prodal majiteli vrchlabského panství Pavlu hraběti z Morzinu. Roku 1796 prodal Rudolf hrabě z Morzinu lomnické panství obchodníkovi s plátnem Ignáci Falgeovi. V roce 1834 koupil poddanské město Lomnici se 14 vesnicemi Karel Alain Gabriel kníže Rohan, majitel sychrovského panství. Jeho rodina působila na Lomnicku až do roku 1945. Od poloviny 19. století držela Lomnice nad Popelkou správu města ve vlastních rukou.
Hlavním zaměstnáním lomnických obyvatel byly původně polní hospodářství, domácí tkalcovství, řemesla či obchod. V první polovině 19. století se ve městě začala rozvíjet průmyslová výroba a místní obyvatelé našli práci jako dělníci v nových továrnách. Lomnice bývala městem bohatého průmyslu, „městem textilu a sucharů“. Situace se však změnila po roce 1989. Místní velké podniky byly privatizovány či vráceny v restituci a nově vznikaly pouze malé firmy. Významné místo v historii textilního průmyslu v Podkrkonoší jistě patří lomnickým továrnickým rodinám Petra Augusta Šlechty, Vincence Mastného, Ignáce Hornycha, Josefa Horáka, bratrů Halířů, Josefa Crhy, Františka Svobody, Josefa Mizery a dalších. Dalším vývozním artiklem, který Lomnici n. P. proslavil po celém světě, jsou lomnické suchary firmy Josef Jína a Antonín Jína. Suchary však peklo dalších dvacet místních výrobců a i dnes se pečou v několika malých provozovnách. Bratři Ouhrabkové zase do celého světa vyváželi kávové mlýnky a jejich rodinná tradice žije dodnes.
První chatrné silnice se začaly stavět v 18. století, nejprve do Semil a Libštátu, postupně se postavily silnice do všech směrů. V roce 1858 byl zahájen provoz na části tratě Pardubicko-liberecké dráhy na úseku Horka u Staré Paky–Turnov. Nejbližší zastávkou pro naše město se stala stanice Libštát (dnes Košťálov), kam k většině vlaků jezdily dostavníky. K slavnostnímu otevření úseku místní tratě Lomnice n. P.–Stará Paka došlo 1. června 1906 a v září byla zprovozněna trať Lomnice n. P.–Sobotka. Toto železniční spojení uvítali převážně místní drobní živnostníci a továrníci. Místní občané také využívali až do 50. let 20. století soukromé autobusové spojení, poté byly zavedeny linky ČSAD.
První zmínka o školní budově, dnešní č. p. 18 na Husově náměstí, pochází z 16. století. V 2. polovině 19. století byly ve městě postaveny další školní budovy, kam byly umístěny chlapecká obecná a měšťanská škola, dívčí měšťanská škola a státní tkalcovská škola. Základní vzdělání bylo nakonec v roce 1932 sjednoceno do budovy dnešní základní školy T. G. Masaryka. V současnosti se o předškolní výchovu starají tři mateřské školy, o volný čas zase dům dětí a mládeže Sluníčko či základní umělecká škola. Středoškolské vzdělání v oblasti gastronomie, potravinářství a služeb zajišťuje Střední škola v Lomnici nad Popelkou.
Ve městě v průběhu 19.-20. století vzniklo několik desítek spolků, organizací a sportovních oddílů. Již od roku 1825 se v Lomnici n. P. pravidelně hraje ochotnické divadlo, na jehož tradici navazuje DS J. K. Tyl. V roce 1862 byl založen zpěvácký spolek Bořivoj, který působí dodnes. Také loutkové divadlo má dlouholetou tradici. Jeho počátky sahají do 20. let 20. století, kdy místní sokolové začali pravidelně hrát dětská loutková představení v sokolovně. Dnes LS Popelka působí na loutkové scéně v lomnickém zámku. Nejstarší sportovní organizací je Tělocvičná jednota Sokol založená v roce 1870. Sokolové se však nevěnovali pouze cvičení, ale pracovali jako dobrovolní hasiči, kteří se na konci 19. století osamostatnili, lyžovali, hráli hokej, trénovali basketbal a věnovali se atletice. Předchůdcem Klubu československých turistů, jenž vznikl v roce 1922, byl Okrašlovací spolek, založený již v roce 1885. V meziválečném období vznikly další sportovní organizace, a to v roce 1920 Sportovní klub Lomnice nad Popelkou – fotbal, česká házená, lyžařský odbor, tenisté, ping-pong, v roce 1925 Orel a další. S rozvojem spolkového a sportovního života ve městě souviselo i budování nových kulturních stánků a sportovišť.
Během 18.–20. století se Lomnice n. P. postupně rozrůstala o nové čtvrtě. Po roce 1960 byly připojeny Nové Dvory, Ploužnice s Chlumem, Košov s Morcinovem, Želechy a v roce 1985 Rváčov s osadami Černá, Dráčov, Skuhrov, Tikov. Celkem žilo ve městě na konci 80. let 20. století asi 6 500 obyvatel. Jejich počet nyní o více než tisícovku klesl.
V současné době město nabízí svým návštěvníkům bohaté sportovní a kulturní vyžití (Tylovo divadlo, kino, zámek, městské muzeum a galerie, loutkové divadlo, sportovní hala, zimní stadion, letní stadion, sokolovna s horolezeckou stěnou, lyžařský areál v Popelkách s volně přístupným vyhlídkovým ochozem na skokanském můstku K 70, sportovní letiště, koupaliště v Oboře). Typické pro město a okolí jsou stavby lidové architektury (vesnická památková rezervace Karlov s roubenými domy), historické, církevní a kulturní památky (městská památková zóna). Nejstarší stavbou je dřevěná zvonice na hřbitově, následuje zděná budova pivovaru. Mezi kulturní památky patří zámek, radnice, kostel sv. Mikuláše, kaple sv. Jana Křtitele, pomník mistra Jana Husa, mariánský morový sloup, Tylovo divadlo, lovecký zámeček v Oboře, Alainova věž či křížová cesta na Tábor s kostelem Proměnění Páně a další.
V Lomnici nad Popelkou se narodila či působila řada zajímavých osobností: František Doubravský (1790-1867), hudební skladatel, sbormistr a varhaník; Antonín Vincenc Šlechta (1810-1886), lékař, zakladatel a ředitel lázní Sedmihorky; Josef Jan Fučík (1859-1930), regionální historik, kartograf, sběratel, vydavatel vlastivědného sborníčku, učitel; Vítězslav Chlumský (1867-1939), lékař-ortoped; Vojtěch Mastný (1874-1954), za první republiky velvyslanec v Londýně, Římě a Berlíně; Čeněk Sucharda (1890-1977), malíř a grafik; Franta Patočka (1909-1996), malíř, grafik a ilustrátor; František Truhlář (1917-1946), válečný letec RAF; Věroslav Bergr (*1928), malíř, grafik, ilustrátor a sochař; Jiří Zahradník (*1928), entomolog, hudebník; Ota Nalezinek (*1930), malíř a grafik; Zdeněk Zahradník (*1936), hudební skladatel, režisér, dramaturg a pedagog; Věra Plívová-Šimková (*1934), filmová režisérka, spisovatelka; Zdeněk Johan (1935-2016), mineralog; Oldřich Oplt (1919-2001), malíř; Josef Kábrt (1920-1989), malíř, výtvarník a režisér animovaného filmu; Jaroslav Krček (*1939), hudební skladatel, dirigent, dramaturg Lomnického kulturního léta; Jaroslav Šonský (*1946), houslový virtuos; Aleš Jaluška (*1947), farář Církve československé husitské; Jaroslav Bárta (*1948), fotograf, nakladatel; Vladimír Martinec (*1949), hokejista, trenér; Ivan Ženatý (*1962), houslový virtuos; Jaroslav Rudiš (*1972), novinář, spisovatel; Roman Koudelka (*1989) skokan na lyžích, olympionik a další.
Město Lomnice nad Popelkou je obcí II. typu, městský úřad je tedy pověřeným obecním úřadem a činnost vykonává ve vymezeném území obcí Bělá, Bradlecká Lhota, Košťálov, Libštát, Lomnice nad Popelkou, Nová Ves nad Popelkou, Stružinec, Syřenov a Veselá. Obecní úřad s rozšířenou působností je pro Lomnici nad Popelkou Městský úřad Semily.
Z pohledu samosprávy město řídí sedmnáctičlenné zastupitelstvo, pětičlenná rada a uvolněný starosta a místostarosta.
Město Lomnice nad Popelkou je aktivně zapojeno v několika organizacích: Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Sdružení Český ráj, Mikroregion Tábor, MAS Brána do Českého ráje, Národní síť Zdravých měst. Pravidelně pořádá Slavnost vína (březen), Já mám koně (červen), Setkání u Alainovy věže (září), Mikulášské slavnosti (listopad/prosinec) a finančně podporuje další akce, probíhající ve městě, z nichž jmenujme Krajskou přehlídku ochotnického divadla Jizerské oblasti (březen), Lomnické hudební jaro (duben), Turnaj přípravek v minikopané (květen/červen), Lomnické kulturní léto (červenec), Velkou a Malou cenu města Lomnice nad Popelkou (srpen), kulturní akce na zámku, v divadle, kině a muzeu.
