[vc_row][vc_column][vc_column_text]
Od roku 1995 je jako vesnická památková rezervace chráněna místní část Karlov s roubenými domy, založená v letech 1739-40 na pozemcích bývalého statku a pojmenovaná po majiteli panství hraběti Karlu z Morzinu.
Socha Panny Marie Karlovské: Kamenosochařské dílo lidového baroka z 2. poloviny 19. století. Autorem je pravděpodobně Josef Zeman z Tatobit. V roce 1874 byla socha přesunuta od pumpy do středu náměstí. Socha z červeného pískovce v mírně podživotní velikosti zobrazuje Pannu Marii Karlovskou, římsa je ozdobena hlavičkami andělů a reliéfem tzv. Božího oka. Dřík podstavce je z čelní strany ozdoben kartuší s reliéfním zobrazením sv. Václava.
Socha sv. Prokopa: Socha ze světle okrového pískovce v mírně podživotní velikosti zobrazuje sv. Prokopa v opatském rouše s ďáblem u nohou. Dřík podstavce je z čelní strany ozdoben reliéfním zobrazením archanděla Michaela ve věncové kartuši. Socha pochází z roku 1795, podstavec je z 2. poloviny 19. století. Autor neznámý.
Dům č. p. 243 – stavení má zděné přízemí, usazené na obdélném půdorysu a zastřešené sedlovou střechou. Vnitřní dispozice domu je trojdílná. První zmínka o domu pochází z r. 1783, kdy se ho ujal syn Jana Erbena Dominik.
Dům č. p. 244 – dobře zachovaná památka lidového stavitelství pochází z konce 18. století. První písemná zmínka zachycuje koupi gruntu Václavem Ježkem od Kajetána Jandy za 130 zl. rýn. v roce 1783. Roubené přízemní stavení, usazené na obdélném půdorysu, je zastřešeno mansardovou střechou. Vnitřní dispozice domu je trojdílná. Dům je částečně podsklepen.
Dům č. p. 247 – roubené přízemní stavení se zděnou světnicí, usazené na obdélném půdorysu, bylo zastřešeno sedlovou střechou. Vnitřní dispozice domu je trojdílná. Pozemek ke stavbě domu koupil od obce Michal Cerman za 50 zl. rýn.
Dům č. p. 254 – první písemná zmínka o venkovském domě pochází z roku 1780, kdy ho vlastnil Jiří Ryšavý. Roubené přízemní stavení se zděným přístěnkem je usazené na obdélném půdorysu a zastřešené sedlovou střechou. Dům je částečně podsklepen. Vnitřní dispozice domu je trojdílná.
Dům č. p. 255 – roubené přízemní stavení bylo usazeno na obdélném půdorysu a zastřešeno sedlovou střechou. Vnitřní dispozice domu je trojdílná a v prostoru síně se zachovalo torzo černé kuchyně. Dům je částečně podsklepen. Poprvé je domek zmiňován v roce 1780, kdy ho od Karla Galla koupil Jan Hirnšál za 85 zl. 50 kr. rýn.
Dům č. p. 259 – velmi dobře zachovalá památka z konce 18. století má roubené přízemí s čelní podsíní, je usazené na obdélném půdorysu a zastřešené sedlovou střechou. Vnitřní dispozice je trojdílná.
Dům č. p. 262 – stávající objekt je replikou původního roubeného domu z konce 18. století. První písemná zmínka je z roku 1779, kdy od Vavřince Šlechty koupil Michal Cerman místo pro výstavbu domku za 15 zl. 30 kr. rýn. Novostavba byla provedena v roce 1995.
Dům č. p. 263 – roubené přízemní stavení s čelní podsíní je usazené na obdélném půdorysu a zastřešené sedlovou střechou. Vnitřní dispozice je trojdílná, dům je částečně podsklepen. První zmínka o objektu pochází z roku 1787. O dva roky později „prodal lomnický magistrát jako první instance konkursu domek do massy věřitelů Prskavcových patřící dražbou za 196 zl. Frant. Cermanovi…“, aby byly zaplaceny dluhy.
Dům č. p. 265 – stávající dům je replikou původního roubeného stavení s čelní podsíní z roku 1739. Novostavba byla provedena v roce 1996.
Dům č. p. 199 – roubené přízemní stavení se zděným čelním přístavkem a zděnou hospodářskou částí bylo vybudováno na nepravidelném půdorysu a zastřešeno dvojicí odstupňovaných sedlových střech. Vnitřní dispozice domu je trojdílná, dochovala se pekařská pec. Dům je částečně podsklepen. První písemná zmínka o starší roubené části pochází z roku 1737, kdy od města Lomnice koupil Jan Pešek místo pro výstavbu domku na pravé straně cesty ke Košovu za 8 zl. rýn.
Dům č. p. 245 – roubené přízemní stavení se zděným přístěnkem a zděnou hospodářskou částí bylo vybudováno na půdorysném základě ve tvaru nepravidelného písmene T. Dům byl zastřešen dvojicí vzájemně propojených sedlových střech. Vnitřní dispozice starší roubené části domu je trojdílná. Poprvé je dům zmiňován v souvislosti s koupí v roce 1798, kdy ho od Antonína Pekárka koupil jeho zeť Antonín Vlček za 100 zl. rýn.
Statek č. p. 678 se stodolou – roubené přízemní stavení se zděnou hospodářskou částí je usazené na obdélném půdorysu a zastřešené sedlovou střechou. Vnitřní dispozice domu je trojdílná. V areálu statku je mohutná pilířová stodola krytá sedlovou střechou. Statek patří mezi dobře zachovalé památky lidového stavitelství z 2. poloviny 18. století.
Bártova (dříve Horákova) secesní vila byla postavena v letech 1911-13 stavitelem Robertem Niklíčkem dle projektu pražského ateliéru Vojtěcha Pikla a Václava Vejrycha. Vilu si nechal postavit Josef Horák, syn továrníka (jeho starší bratr František Horák si také nechal postavit vlastní vilu – dnes Křížova vila).
Dům byl pojat jako ucelené umělecké dílo do nejmenších detailů s velkým důrazem na kvalitu výtvarného návrhu i samotného zpracování. Dodnes se dochovala většina původních detailů a vybavení (svítidla, nábytek, zařízení kuchyně, výmalba atd.). Dům s centrální halou a schodištěm má reprezentační a soukromé podlaží. Fasáda rodinné vily je umocněna měkce vystupujícími reliéfy, umístěnými mezi okny stávajících podlaží. Střecha je valbová, rozčleněná zdobenými štíty s polovalbami a elipsovitými půdními okénky. V prostoru obývajícího pokoje v přízemí a salonu v patře vybíhá z půdorysu nároží přes obě podlaží kruhový arkýř se čtyřmi vertikálními dvoukřídlými okny. Součástí domu je zahrada ohraničená kovovým plotem na vyšší kamenné podezdívce.
Potomci Josefa Horáka vilu v roce 1932 prodali místnímu lékaři MUDr. Jaroslavu Bártovi, jehož rodina dům vlastní dodnes. V 90. letech 20. století prošel dům kompletní obnovou. Mezi kulturní památky byla vila zapsána v roce 2007.
Křížova (dříve Horákova) vila byla postavena v letech 1912-14 v místě tzv. panských stodol, které patřily rohanskému statku při cestě do Libštátu. Lomnický továrník František Horák zadal projekt rodinné vily pražskému architektu Františku Xaveru Sanderovi, který je spíše známý svými projekty vodních a technických děl. Vilu postavil lomnický stavitel Vácslav Slaba.
Pozdně secesní vila s bohatě členěnou fasádou byla na vrcholu střechy osazena majákovou vížkou s barevnými skly. Na fasádě jsou úryvky z básně Svatopluka Čecha Domov a odkaz, že zde stávaly panské stodoly. Exteriéry vily doplňoval cihlový plot s branami, dřevěný altán, hřiště a fontánka se sochou. Interiéru domu vévodí centrální hala se schodištěm s původní šablonovou výmalbou a secesním lustrem. I obytné pokoje si zachovaly původní uměleckořemeslné prvky (např. kování, radiátory, vybavení koupelen).
Dnes je polovina vily v soukromých rukou, druhou polovinu věnoval vnuk Františka Horáka městu Lomnice nad Popelkou. Vila byla v roce 2013 prohlášena za kulturní památku.
Vedle továrny Ignác Hornych a synové (později Elitex) vyrostla na počátku 20. století rodinná vila majitelů továrny. Jejím architektem byl lomnický stavitel Jaroslav Hrubý. Dnes je vila bohužel v havarijním stavu, ale jako jediná Hrubého stavba si zachovala svou původní podobu.
Dvoupatrová budova v historizujícím slohu má centrální schodiště do jednotlivých pater. Fasáda je výrazně členěna ozdobnými římsami a dalšími výtvarnými prvky. Hlavní nároží domu je zakončeno věží s hodinami. Střecha je mansardová. Ve střešním plášti jsou vystupující zaoblené vikýře.
Pozemek zahradníka Františka Mazánka koupil v roce 1907 továrník Jan Mastný s manželkou Annou, roz. Hornychovou. Manželé si zde nechali od lomnického stavitele Františka Hrubého postavit rodinnou vilu v historizujícím stylu, která sousedila s továrnou rodiny Mastných na Karlově.
Po roce 1948 byla vila znárodněna a dle projektu Karla Wintera z liberecké pobočky Stavoprojektu přestavěna pro potřeby mateřské školy, která byla otevřena ve školním roce 1950/51. Bohužel původní vzhled vily zmizel v polovině 80. let při opravě fasády. V roce 1991 žádají potomci původních majitelů o navrácení vily s podmínkou, že po dobu 10 let umožní pronájem vily pro mateřskou školu. V roce 2000 schválilo městské zastupitelstvo odkoupení pozemků a vily od restituentů. Vila tedy dále slouží potřebám mateřské školy Lvíček.
V souvislosti s rozšiřováním a modernizací továrny Antonína Jíny na Žižkově zadala Jínova rodina projekt na novostavbu vily pražskému staviteli Josefu Svobodovi, který byl i autorem přestavby jejich továrny. Vila se zahradou byla situována na jižní okraj továrního areálu. Projekt vily byl ke schválení předložen stavebnímu úřadu v červnu 1940. Kolaudace proběhla v březnu 1942. Stavitelem vily byl Jan Kotyk.
Dispozice domu je jednogenerační. V přízemí byla kuchyně s dvěma pokoji, v patře byly tři pokoje – dva z nich mají i balkon. Podlaží propojuje schodiště, na které se vchází přes verandu vstupem ze severního průčelí. Dům je ve vlastnictví potomků stavebníka a udržel si svou původní obytnou funkci.
Na nezastavěných parcelách nad Račany vznikala ve 20.-60. letech 20. století zástavba menších rodinných domů. Jedním ze stavebníků byl i politik a diplomat JUDr. Miloslav Niederle, který v roce 1939 zažádal o stavební povolení. Další rok v srpnu byla dokončena stavba vily dle projektu Čeňka Musila z Jičína.
Exteriér vily je přizpůsoben módnímu stylu regionalismu, pro který jsou charakteristické sedlové (valbové) střechy s pálenou keramickou krytinou, kamenné režné zdivo v soklových partiích a úprava okolí domu – opěrné zídky, oplocení. Interiéru dominuje hala s apsidovým výklenkem. Na halu navazuje jídelna, kuchyně a pokoj pro služebnou. Patro sloužilo jako ložnice rodičů a dětí. Současně s domem byla postavena garáž pro automobil.
Ještě za války byla vila převedena na dceru JUDr. Niederleho – Marii provdanou de Wilde, členku souboru Národního divadla.
Po únorovém převratu v r. 1948 byla nad vilou ustavena národní správa ÚNZ, která sem umístila dětského lékaře, poradnu pro děti a dětské oddělení. V roce 1958 jednal lomnický MNV s majitelkou vily o jejím prodeji. Město zde chtělo zřídit jesle, protože Jesle Zdeňka Nejedlého byly plně obsazeny. Vila byla prodána až v polovině 60. let, ale do soukromých rukou.
Společně se stavbou Tylova divadla začala na konci 20. let 20. století i výstavba Městské spořitelny na hrázi Pivovarského rybníka, který byl pro účely těchto staveb částečně zavezen. Architektem obou staveb byl královéhradecký Oldřich Liska, jenž pro Lomnici upravil svůj starší projekt spořitelny v Novém Bydžově.
Přízemí budovy je řešeno hlavní halou s jednotlivými přepážkami pro klienty do půlkruhové apsidy, které dominovala vestavěná kožená lavice s akváriem. V interiéru jsou osazeny dvě bronzové pamětní desky z dílny pražského kovolijce Franty Anýže, jež připomínají zakladatele spořitelny Josefa Doležala a dokončení stavby v listopadu 1931. Cinkův truhlářský závod v Lomnici n. P. vytvořil pro spořitelnu originální sadu dřevěného nábytku. Zachovala se i bohatá kolekce obrazů, která byla po prodeji budovy převezena na centrálu České spořitelny, a. s. V patře vznikly služební byty pro vedení spořitelny.
Na fasádě jsou umně kombinovány plochy s pohledovou omítkou a režným cihelným zdivem. Trojboké kamenné schodiště zdobí alegorické sochy Práce a Spořivosti z dílny sochaře Aloise Kuhna z Vojic.
Městská spořitelna byla urbanisticky a architektonicky koncipována společně s Tylovým divadlem do nového moderního městského prostoru. Konstruktivistické řešení tak odkazuje na architekturu Josefa Gočára v Hradci Králové. Dnes je budova bývalé České spořitelny, a. s., v soukromých rukou. Česká spořitelna sídlí od roku 2012 na Husově náměstí.
Dům úřednictva textilní firmy P. A. Šlechta a syn je dílem drážďanského architekta Rudolfa Bitzana z let 1919–1921 ve stylu art deco. Jeho stavitelem byl lomnický Vácslav Slaba. Dům představuje zajímavý fenomén bydlení pro firemní zaměstnance – vyšší úředníky, k jehož rozvoji došlo právě za první republiky.
Oproti návrhu byla postavena pouze jedna třetina projektovaného domu, který měl mít trojdílnou dispozici (ústřední hala se dvěma bočními křídly) a vedle bytů měl obsahovat i divadelní sál, společnou jídelnu a čítárnu. Zřejmě z finančních důvodů byl vystavěn pouze třípodlažní bytový dům, jenž byl zastřešen valbovou střechou krytou alukrytovými pásy. Dispozičně je rozdělen na suterén s technickým zázemím (prádelna, sušárna, kotelna, sklepy), v patrech se nacházejí bytové jednotky a v podkroví půdní kóje. V interiéru se dochovala řada původních prvků. Na východním průčelí domu se nachází nápis „Domov našeho úřednictva“, nad vstupem je kruhový medailon s datací vzniku domu 1921 a iniciálami stavebníka PŠA (Petr Antonín Šlechta).
Firma P. A. Šlechta nechala ještě na počátku 40. let 20. století postavit ubytovnu pro svobodné firemní dělnice – svobodárnu č. p. 1032 na Letné – ve stylu architektury regionalismu podle projektu jičínského architekta Čeňka Musila. I tento projekt však byl vystavěn jen zčásti.
Dům úřednictva patří městu a v roce 2008 byl prohlášen kulturní památkou.
Manželé Doležalovi požádali v roce 1936 o přestavbu staršího domu řeznictví na novostavbu. Stavební úřad však s povolením stavby otálel kvůli obavě ze zhoršení dopravní situace a sousedským neshodám. Nakonec bylo v březnu 1937 povolení uděleno, v červnu byl stržen starý dům a již na konci srpna 1937 byla novostavba zkolaudována, přestože musela vyhovět přísným hygienickým nárokům, aby zde mohl být řeznický a uzenářský provoz. Architektem stavby ve funkcionalistickém stylu byl jilemnický Václav Frýda.
Přízemí novostavby sloužilo jako prodejna řeznictví a výrobna uzenářských výrobků. Druhé a třetí podlaží bylo využíváno k bydlení. V 90. letech bylo první patro přebudováno na restauraci a byl přistavěn balkon pro potřeby restaurace.
Doležalovo řeznictví tak dotvořilo nový městský prostor na bývalé hrázi Pivovarského rybníka. Dodnes si zachovalo některé původní prvky, i když v roce 2015 díky novému nátěru fasády zmizelo firemní označení, které zde přečkalo i dobu znárodnění a likvidaci živností. Dům dnes patří potomkům manželů Doležalových. V přízemí dále sídlí řeznictví, v prvním patře restaurace a poslední patro slouží k obývání.
V roce 1780 při rozdělování panských dvorů získal Josef Resler pozemek pro výstavbu hospody s hostincem. Na konci 19. století nový majitel zbořil na rozcestí dnešních silnic Plk. Truhláře a 5. května hospodu a nízký domek, který sloužil jako řeznický krám a mýtný domek. Před nízkým domkem stávala socha sv. Jana Nepomuckého, která byla přemístěna před faru.
Na místě nízkého domku a naproti nově vystavěné Hornychově vile si restauratér Josef Bartoš nechal v roce 1907 od stavitele Jaroslava Hrubého postavit činžovní dům s restaurací. Nárožní třípodlažní dům v secesním stylu dominoval širokému okolí. Bohužel v 80. letech byla zničena krásná štuková výzdoba domu. Dnes se v domě nachází závodní jídelna a byty.
Tichánkova rozhledna se vypíná na vrcholu hory Tábor jižně od Lomnice nad Popelkou a přináší svým návštěvníkům nádherný výhled do kraje. To si již uvědomovali naši předkové, a proto se Okrašlovací spolek z Lomnice n. Pop. rozhodl, že zde vybuduje rozhlednu.
První dřevěnou rozhlednu, vysokou 22 m, postavil jilemnický mistr Pošepný v roce 1888 u staré Sezimovy hospody na zděné podezdívce za 3 200 K. Bohužel po 9 letech musela být rozhledna stržena, protože byla vlivem povětrnostních podmínek v havarijním stavu. Okrašlovací spolek se nenechal odradit a začal shromažďovat peníze na novou, již zděnou rozhlednu. Celkovou částku 25 000 K na stavbu rozhledny a zakoupení Sezimovy hospody dával však obtížně dohromady. Přispívali nejrůznější instituce, okolní obce, mecenáši i členové spolku, neboť přes nejrůznější žádosti nakonec stát nepřispěl na rozhlednu ani korunou. S originálním nápadem přišel spolek v roce 1910, kdy v květnu při tradiční táborské pouti pod průhlednou rouškou sčítání účastníků vybíral od každého jeden jakýkoliv peníz – celkem tak získal 359,48 K.
Se stavbou rozhledny se začalo na jaře 1911 pod vedením stavitele Vácslava Slaby. Jejím vzorem se stala žulová rozhledna na Černé studnici u Jablonce n. N. z roku 1905. Táborská rozhledna se stavěla převážně z pulických cihel dovezených z cihelny knížete Colloredo-Mansfelda. Do výšky 26 m, kde je zasklená místnost s betonovým ochozem, vedlo původně 140 dubových schodů. Z vyhlídky se i dnes můžeme kochat čarokrásným pohledem na Krkonoše, Ještěd, Jizerské hory, České středohoří, Bezděz, Říp, Český ráj, Zvičinu, Kunětickou horu – téměř na čtvrtinu Čech.
Slavnostní otevření rozhledny se konalo o víkendu 16.-17. září 1911. V sobotu večer bylo v městském divadle uspořádáno divadelní představení. V neděli v jednu hodinu odpoledne vyrazil slavnostní průvod z lomnického náměstí na Tábor, kde probíhala slavnost – zazpíval zpěvácký spolek Bořivoj se spolkem Hlasoň z Nové Paky, jménem okrašlovacího spolku promluvil Jindřich Crha a Josef Tichánek. Z hostů vystoupil MUDr. Matys z Nové Paky, který poblahopřál lomnickému okrašlovacímu spolku „k dokonalému krásnému dílu“ a připomněl, že „… v okolí našem jsou dvě české rozhledny, a sice na Kopanině a na Žalém, k nim přibyla rozhledna třetí na hoře Tábor…“ Závěrečného slova se ujal starosta obce Chlum, který převzal jménem obce rozhlednu pod svá ochranná křídla. Poté opět zazpívaly zpěvácké spolky, svým vystoupením se představil dívčí dorost lomnického Sokola a slavnost ukončil koncert místní kapely. Večer se pokračovalo věnečkem v lomnickém hotelu pana Řeháčka. Veškerý výtěžek ze vstupného, které činilo 20 haléřů na slavnost a 1 korunu na večerní věneček, z prodeje kávy, čaje či chmeloviny putoval na stavbu rozhledny, protože stále nebyla splacena více než třetina jejích nákladů.
Vedle rozhledny, na místě bývalé Sezimovy hospody, vyrostla o dva roky později turistická chata. Její stavba byla zadána staviteli E. Peškovi za 21 000 K. Slavnostní otevření chaty proběhlo za slunného počasí 24. srpna 1913. Slavnost měla podobný program jako při otvírání rozhledny. Zajímavostí jistě je i to, že rozhlednu během dvou let navštívilo více než 16 000 výletníků a lomnický okrašlovací spolek byl v této době jediný v Čechách, kterému se z vlastních prostředků podařilo vybudovat takové turistické centrum s rozhlednou a chatou. V roce 1930 byla turistická chata rozšířena a opět slavnostně předána k užívání veřejnosti.
Obyvatelé Lomnice oba objekty pojmenovali po zasloužilých členech okrašlovacího spolku. Vyhlídková věž dostala jméno po řídícím učiteli, jednateli spolku, amatérském meteorologovi, astronomovi a nadšeném propagátorovi Tábora Josefu Tichánkovi, který se velkou měrou zasloužil o výstavbu rozhledny i chaty, protože stále sháněl peníze na jejich splacení. Dokonce ještě v pokročilém věku neúnavně a ochotně provázel na rozhledně a seznamoval návštěvníky s historií našeho kraje. Turistická chata získala své jméno po předsedovi spolku Ignáci Hornychovi, majiteli lomnické továrny na tkalcovské potřeby, velkém propagátorovi turistiky, který přispěl svými velkorysými dary nejen ke splacení dluhu, ale i k výstavbě silnice na Tábor.
V roce 1935 byly obě stavby předány Klubu československých turistů. Na počátku 90. let se rozhledna a chata dostaly do soukromých rukou a v r. 1995 byly uzavřeny. Jejich velmi špatný stav vedl i k úvahám o úplné demolici. Naštěstí noví majitelé v roce 2005 zahájili rozsáhlé opravy, a tak byla v roce 2006 otevřena restaurace a o rok později zpřístupněna i rozhledna.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_gallery type=“image_grid“ images=“327,328,329,330,331,332,333,334,335″ title=“Fotogalerie osmého zastavení“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]
Která část města je chráněna jako vesnická památková rezervace?
Vesnickou památkovou rezervací bylo v roce 1995 vyhlášeno Karlovské náměstí.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]
