[vc_row][vc_column][vc_column_text]
Nejstarší sportovní organizací v našem městě je Tělocvičná jednota Sokol Lomnice nad Popelkou, která v r. 1870 vznikla na podnět Jana Janďourka, pozdějšího prvního náčelníka jednoty a také župy Krkonošské. Prvním starostou jednoty byl zvolen J. V. Mastný. Pravidelné cvičení prvních sokolů začalo probíhat v hostinci br. Háka na náměstí čp. 102, o rok později nabídlo město jednotě zdarma pronájem tělocvičny v nově postavené škole na Nové Městě čp. 62. Zde se cvičilo až do otevření sokolovny r. 1898. Vrcholnou událostí celého sokolstva se staly všesokolské slety, na kterých vedle hromadných vystoupení v prostných a na nářadí probíhaly i závody družstev a jednotlivců. Sokolové se nevěnovali pouze cvičení, ale pracovali jako dobrovolní hasiči (1872, později vznikl samostatný SDH), lyžovali, hráli hokej, trénovali basketbal a věnovali se atletice. Po sjednocení tělovýchovy v 50. letech 20. století se nástupcem lomnického Sokola stala TJ Jiskra, později TJ Lomnice nad Popelkou. K obnově lomnického Sokola došlo v prosinci 1991. V 90. letech si v sokolovně horolezecký oddíl vybudoval umělou horolezeckou stěnu, kterou využívá převážně v zimním období. Počátky organizovaného horolezectví v našem městě sahají do 60. let 20. století, místní lezci využívají převážně pískovcové stěny Českého ráje.
Podmínky pro lomnický basketbal vznikly po zahájení provozu nově přistavěného sálu sokolovny v r. 1930. Basketbal byl využíván jako doplněk cvičebních hodin mužských i ženských složek až do uzavření sokolovny v r. 1941. Sokolovna byla pro tento sport znovu otevřena v r. 1944, kdy se zde konal kurz trenérů Českomoravského basketbalového svazu, a poté následovalo i několik zápasů. Po ukončení války byli basketbalisté prvním oddílem, který se přihlásil k obnovenému Sokolu. V prvním ročníku mistrovské soutěže I. A třídy skončilo lomnické družstvo na 2. místě za Novou Pakou. V sezoně 1949/1950 se činnost oddílu rozjela naplno. V mistrovských soutěžích byla přihlášena dvě družstva mužů, družstvo žen, dorostenců a dorostenek, připravovalo se druhé družstvo dorostenců a družstvo mladších dorostenek. Družstvu žen se po vítězství v kraji a kvalifikačních bojích v Plzni a Hradci Králové dařilo i 22.–23. dubna 1950 v brněnské kvalifikaci a postoupilo do soutěže nejvyšší. Začátky padesátých let přinesly lomnickému basketbalu zatím největší úspěchy. Ženy se sice v nejvyšší ligové soutěži udržely pouze rok, ale několik let poté stály na špici II. ligy, kam se nakonec probojovali i muži. Nelze tedy zapomenout na některá ligová utkání, kdy lomnická sokolovna „praskala ve švech“.
V meziválečném období vznikly další sportovní organizace. V r. 1920 byl založen Sportovní klub Lomnice nad Popelkou a začal se hrát fotbal a česká házená, trénovaly se lehkoatletické disciplíny (hod koulí, diskem, oštěpem, skok atd.), o něco později přibyl lyžařský odbor (1925), tenisté (1928) a milovníci ping-pongu (1929).
Ihned po založení sportovního klubu se začalo s trénováním fotbalu „na tržišti“ (dnešní zimní stadion), ale tato plocha byla nevyhovující, a proto se hledal jiný pozemek, který by byl vhodný pro vybudování hřiště. To se podařilo až na sklonku r. 1922. Pronajatá louka (v prostoru dnešního letního stadionu) byla postupně upravena na vyhovující hřiště s tribunou, šatnami a oplocením, a tak se mohlo začít s pravidelným trénováním, což se odrazilo i v úspěších klubu při fotbalových utkáních. Od r. 1922 bylo lomnické mužstvo zařazeno do mistrovské soutěže II. třídy novopackého okrsku Severočeské župy fotbalové. Zájem lomnické veřejnosti o fotbal neustále stoupal, a když si mužstvo vybojovalo druhý postup do I. třídy v letech 1933-34, byla návštěvnost na utkáních kolem 1000 diváků. Od poloviny 30. let až do r. 1962 působilo lomnické mužstvo v I. B třídě.
Myšlenka vybudovat ve městě sportovní stadion vznikla již na začátku 40. let 20. století. Teprve po dlouhých jednáních se nakonec v r. 1948 podařilo odkoupit či vyměnit všechny potřebné pozemky, sehnat peníze, a tak se začalo s výstavbou stadionu. Stavbu vedl stavitel Vladimír Zelinka. Slavnostní otevření lomnického stadionu proběhlo 17. června 1951 za osobní účasti arm. generála Ludvíka Svobody, po němž byl stadion pojmenován, dále zástupců úřadů kraje, okresu i města, ale také vynikajícího sportovce Emila Zátopka a lomnického občanstva. Lomnický stadion se stal chloubou nejen města, ale i širokého okolí.
Lyžování přišlo do Lomnice na konci 19. století, kdy lomnický továrník Ignác Hornych koupil od hraběte Harracha první lyže a dal podle nich ve své továrně vyrobit podobné. Ke skutečnému rozmachu lyžařského sportu dochází až po první světové válce, kdy v r. 1925 vzniká Lyžařský odbor SK Lomnice nad Popelkou. Prvním cílem výboru klubu bylo zbudování skokanského můstku na kopci Babylon. Klub se postupně zapojuje do lyžařské Jizerské župy a Svazu lyžařů RČS. V těžké době druhé světové války, kdy jsou Krkonoše odříznuty od protektorátu, se stává Lomnice rájem lyžařů, tzv. Malými Krkonošemi. Po válce je lomnický lyžařský odbor nejsilnějším klubem Jizerské župy, což potvrzuje na prvním poválečném celostátním mistrovství ČSR v Banské Bystrici v r. 1946. Lomnice se v hodnocení klubů umístila na 3. místě. Přichází rok 1948 a ZOH ve Svatém Mořici, jichž se účastní lomnický Josef Císař. V průběhu r. 1949 LOSK Lomnice nad Popelkou přechází pod T. J. Sokol. Můstek na Babylonu se rozpadá. V r. 1950 je vybráno místo pro nový skokanský můstek v Popelkách. Urychleně je odkácena trasa a architekt Karel Jarolímek projektuje pro Lomnici po Babylonu druhý můstek. Stavební firma v létě r. 1952 dokončuje hlavní tesařské práce a lyžařští nadšenci brigádnicky provádějí poslední terénní úpravy. Na tehdejší dobu je to můstek moderní a opatřený i umělým osvětlením. Naposledy je můstek K 70 zmodernizován v roce 2007.
Počátky lomnického ledního hokeje sahají do 20. let 20. století. Opravdový hokej se hrál v Lomnici až na nově vybudovaném hřišti za sokolovnou, které bylo v zimě přeměněno na kluziště. První hokejové utkání bylo sehráno 8. ledna 1933. První mistrovské utkání sehrál Sokol Lomnice nad Popelkou v sezóně 1935/36. V r. 1947 bylo kluziště za sokolovnou zrušeno a hokejisté si vybudovali nové na Matoušově rybníce. Od r. 1953 spadal lední hokej pod TJ Slavoj, a tak byl vybudován opravdový zimní stadion s přírodní ledovou plochou za orlovnou.
Předchůdce Klubu československých turistů byl Okrašlovací spolek, založený v Lomnici již v r. 1885, jako první průkopník turistiky v širokém okolí. V r. 1922 z podnětu tehdejšího starosty města Jindřicha Crhy došlo v Lomnici k založení Klubu československých turistů, který z počátku spolupracoval s Okrašlovacím spolkem. Postupně však rozšiřuje svou činnost – značí a opatřuje orientačními tabulkami na 50 kilometrů turistických cest, zejména pak úsek tzv. Zlaté stezky Českého ráje, vydává množství pohlednic a propagačních letáků, na lomnickém náměstí buduje informační kiosek s mapou nejdůležitějších turistických cest. Na konci čtyřicátých let zaniká Okrašlovací spolek a Klub československých turistů byl včleněn do T. J. Sokol Lomnice nad Popelkou. I dnes je KČT v Lomnici velmi aktivní.
Křesťansko-sportovní organizace Orel začala v Lomnici cvičit v r. 1925 a o deset let později zbudovala vlastní orlovnu. Organizace byla z politických důvodů po r. 1948 zakázána, obnovena po r. 1989.
Šachový klub v Lomnici n. P. byl ustaven v roce 1929 za podpory Ing. Bedřicha Šlechty. Prvním předsedou spolku se stal učitel Jaroslav Cerman. V roce 1949 klub ztrácí svou samostatnost a přes nejrůznější peripetie se na přelomu šedesátých let dostává pod křídla podniku Technolen a jeho Jednotného klubu pracujících (JKP), kde získává své zázemí. Novým předsedou se stává Vladimír Mikule. Členové se věnují i mezinárodnímu korespondenčnímu šachu. V roce 1985 přechází klub pod křídla TJ Lomnice n. Pop. O rok později zakládá tradici pořádání „Memoriálu Věry Menčíkové“, první šachové mistryně světa, rodačky z Bystré n. Jizerou.
Po druhé světové válce místní nadšenci Aeroklubu ve spolupráci s místním národním výborem zakoupili pozemky nad Rybníčky směrem k Libštátu a začali budovat letiště. K slavnostnímu otevření letiště došlo v r. 1950. Bohužel sny o leteckém spojení Lomnice se světem skončily v r. 1958, kdy bylo letiště úřady zrušeno. Po r. 1990 byl založen Pegas air club, který se zasloužil o obnovu lomnického letiště.
V posledních několika letech se velmi aktivně a úspěšně rozvíjí činnost FBC Lomnice nad Popelkou. Malí florbalisté a florbalistky pravidelně trénují ve sportovní hale a mají za sebou již několik významných ocenění. Oddíl byl založen Martinem Matušů v roce 2010 a je členem České florbalové unie. Druhým klubem je TBC Limeta Lomnice nad Popelkou, který se věnuje novému kolektivnímu míčovému sportu tchoukballu. Limeta je několikanásobným vítězem České tchoukballové extraligy. Trénuje střídavě ve sportovní hale a sokolovně. Jeho řady se rozrostly i o oddíl dětí a mládeže od 10 do 18 let.
Neogotický lovecký posed Alainova věž (či Alainovka) z dílny Josefa Pruvota vznikl asi v roce 1862 v knížecí lovecké oboře pod horou Tábor na počest zemřelého Alaina Rohana (1829-1857), synovce majitele lomnického panství knížete Kamila Rohana. Současným majitelem je Město Lomnice n. Pop., které nechalo zchátralou věž kompletně zrekonstruovat, v roce 2015 je dokončena poslední etapa – schodiště. Alainova věž získala ocenění Památka roku 2015 za Liberecký kraj vyhlašované Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska.
Alainova věž je jednopatrová kamenná stavba s ochozem a její půdorys má tvar pravidelného osmiúhelníku. Celková výška věže je 10,5 metrů. Dvěma portály se vstupuje na schodiště, které vede do druhého podlaží, jež sloužilo jako samotný lovecký ochoz. Alainovka má téměř identickou dvojici v podobě spodní části rozhledny Štěpánka u Příchovic.
Na Alainově věži se nacházejí dvě desky, na jedné je nápis „Alain Thurm“ – Alainova věž a na druhé desce je nápis:
Dem Andenken desk
Durchlauchtigen Prinzen Alain
Rohan k. k. Escad Comand.(nečitelné 1-2 písmena).ei (pravděpodobně slovo „Comanderei“)
Lichtenstein Huszaren gewidmet
geb am 8.October 1829. gest am 28. Sept. 1857
Muži po založení jednoty v r. 1870 nejdříve cvičili v místním hostinci na náměstí a od r. 1871 v tělocvičně tkalcovské školy, ale nárůst členské základny vedl k myšlence postavit si vlastní sokolovnu. Peníze na její výstavbu se shromažďovaly pomalu, pocházely z nejrůznějších sbírek, darů a ze společenských akcí, které Sokol hojně pořádal. V r. 1892 došlo ke koupi pozemku od p. Řeháčka a začala se plánovat výstavba. Stavební práce byly zahájeny v roce 1896 pod vedením stavitele Hrubého a trvaly dva roky. Slavnost k otevření nové sokolovny se konala ve dnech 23.-24. července 1898. V sobotu večer sehrál místní divadelní spolek hru L. Stroupežnického – Václav Hrobčický z Hrobčic. V neděli pokračovaly oslavy sokolským průvodem městem a poté proběhlo veřejné okrskové cvičení na novém letním cvičišti u sokolovny. Slavnostní program byl zakončen večerním věnečkem.
Budova sokolovny byla postavena na pozemku o rozměru 800 m2 za cenu 1400 zlatých a vedle ní bylo zbudováno letní cvičiště o rozměru 1600 m2 pro 200 cvičenců. Přední a zadní část budovy byla jednopatrová. V přední části byla šatna, byt pro sluhu a v 1. patře výborovna a sborovna, v suterénu kuchyň a sklepy. Na přední část navazuje cvičební sál (délka 18 m, šířka 11 m, výška 7 m) s galerií. V zadní části byla apsida, vedle ní vlevo pokojík, vpravo chodba a schody na galerii, která sloužila jako šermírna (při plesech tam hrával orchestr).
Průčelí nové sokolovny dominoval hlavní vchod se sloupy a balkonem, nad nímž byl nápis Sokol, podobizna Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola, a na vrcholu čněla socha sokola. I interiér tělocvičny (dnešního malého sálu) byl úplně jiný. Stěny zdobila vlastenecky laděná hesla, nechyběly ani busty významných osobností – Tyrše, Fügnera, Husa, Žižky, Prokopa, Jiřího z Poděbrad, Komenského, Palackého, Havlíčka a Jungmanna. Strop byl vymalován „ornamentem národním dle návrhu pana Al. Hladíka, učitele na zdejší škole tkalcovské“ a celé tělocvičně vévodil bohatě zdobený lustr. Veškeré nářadí zhotovil a dodal br. Jan Sýkora z Lomnice, práci malířskou provedl pan Josef Šimek z Lomnice a kamna dodal pan Václav Klicpera ze Sadské. Z této nádhery se do dnešních dnů skoro nic nezachovalo.
Sokolovna se rychle stala centrem nejen sportovních aktivit, ale i společenských akcí, a proto výbor Sokola začal řešit problémy s nedostatkem místa. V r. 1911 bylo rozhodnuto, že bude k sokolovně přistavěn nový cvičební sál (přístavba), ale přípravné práce přerušila první světová válka. V r. 1915 rozhodl výbor jednoty o odložení výstavby a část peněz raději investoval do nové parketové podlahy a nové studny s pitnou vodou. Po válce v r. 1923 byl na valné hromadě jmenován nový stavební odbor a bylo usneseno, že mají být vypracovány nové plány na přístavbu. Opět se začaly do stavebního fondu pomalu shromažďovat peníze. Na mimořádné valné hromadě v r. 1928 bylo rozhodnuto o provedení přístavby dle projektu stavitele Františka Kováře na místě dosavadního cvičiště. Nové cvičiště pak bylo zřízeno za sokolovnou na pozemku br. Hynka Hornycha, který ho darem věnoval jednotě. Stavební práce se neobešly bez komplikací. Zjistilo se například, že tak velká budova se bude muset vytápět ústředním topením, a proto se musel zvýšit rozpočet na stavbu. Od 1. září 1929 se začalo cvičit již v novém sále, ale až v příštím roce byla přístavba (dnešní velký sál) i s novým letním cvičištěm slavnostně otevřena.
Sokolovna s novým sálem, největším a nejmodernějším v župě, sloužila cvičencům až do r. 1941, kdy byla úředně zapečetěna, protože byl Sokol (ČOS) rozpuštěn a majetek zabaven. O něco později se podařilo cvičení obnovit, ale pod hlavičkou tzv. Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Po válce se opravovalo a uklízelo, aby se od ledna 1946 mohlo začít opět cvičit a pomalu se připravovat na XI. všesokolský slet v r. 1948. Po zrušení jednoty v r. 1952 se její členové i se sokolovnou dostali pod správu závodní TJ Sokol Technolen, která byla v r. 1953 přejmenována na TJ Jiskra.
V letech 1957-8 byl narychlo vybudován tzv. přístavek (přísálí) k velkému sálu sokolovny. Bohužel tento stavební počin nebyl architektonicky zrovna nejlépe řešen. Nedlouho po dokončení přístavku se pod tíhou sněhu provalila nevyhovující střešní krytina a do sokolovny zateklo. Delší dobu se o tuto katastrofu nikdo nestaral, a proto se objevilo velké ložisko houby. Ta zničila novou podlahu přístavku a zasáhla i značnou část parket velkého sálu. Hrozilo poškození celé budovy. K odstranění houby byly vynaloženy značné finanční prostředky.
V 70. letech sokolovna výrazně změnila svou vnější podobu. Byla vyměněna všechna okna a díky nové fasádě zmizely sokolské symboly staré sokolovny, které již byly stejně poškozeny. Do průčelí budovy byla nově umístěna plastika se cvičenci. Tuto vnější podobu si sokolovna uchovala dodnes.
Po navrácení sokolovny lomnické jednotě došlo k velké rekonstrukci nevyhovujícího topení a k dalším nutným opravám (1993-4). Horolezecký oddíl si na jevišti během 90. let vybudoval umělou horolezeckou stěnu, na které každoročně pořádal závod „Aprílový pohár“.
V roce 1995 se vedle oslav 125. výročí lomnické jednoty konalo i slavnostní znovuodhalení pamětní desky věnované památce padlých a umučených bratří během 2. světové války, která byla přemístěna z nevyhovujícího místa ve velkém sále k hlavnímu vchodu do sokolovny.
Poslední velké opravy byly spojeny s rekonstrukcí podlahy ve velkém sále (1997) a s modernizací sociálního zařízení (2004-5), které již bylo v nevyhovujícím stavu. V současnosti proběhly menší opravy – podlahy velkého sálu, vymalování vestibulu, malého a velkého sálu atd.
Lomnický Orel byl založen v roce 1911 a aktivně se zapojil do kulturně-sportovního dění ve městě. Po první světové válce se pravidelné cvičení konalo buď na letním cvičišti v místech budoucí orlovny, nebo za špatného počasí v budově místní fary.
V roce 1930 bylo založeno Družstvo pro vystavění spolkového domu katolických organizací v Lomnici n. P., které zahájilo vše potřebné pro výstavbu orlovny. Plány orlovny vypracoval turnovský architekt Josef Kasal, stavbou byl pověřen lomnický stavitel Vácslav Slaba ve spolupráci se stavitelem Františkem Kovářem. K položení základního kamene došlo 28. září 1934. Slavnostně byla orlovna otevřena 21. července 1935 za účasti královéhradeckého biskupa Mořice Píchy.
Orlovna se začala využívat nejen ke cvičení, ale i ke kulturním a společenským akcím – plesy, společenská odpoledne, večírky, divadelní představení orelské jednoty. Za protektorátu byla činnost Orla zakázána. Svou činnost obnovil v letech 1945-1948 a pak byl opět zakázán.
Letní cvičiště za orlovnou bylo v roce 1953 přebudováno TJ Slavoj na kluziště, sklepní prostory orlovny byly využívány jako šatny pro hokejisty. Od 60. let se v orlovně hraje stolní tenis. Po sametové revoluci je činnost Orla obnovena a majetek navrácen. V roce 2000 odprodává své letní cvičiště městu, které zde s hokejovým klubem buduje zastřešený zimní stadion. Za získané peníze z prodeje je opravena budova orlovny.
Myšlenka vybudovat stadion padla na začátku 40. let 20. století. Sportovní klub, který v místech dnešního stadionu měl své fotbalové hřiště s tribunou, si nechal vypracovat projekt a začal jednat s majiteli pozemků o jejich prodeji. Ti je však nechtěli prodat, a tak se městská rada obrátila na Kuratorium pro výchovu mládeže v Semilech. Kuratorium s výkupem pozemků také nepochodilo, proto jeho pražská centrála nařídila vyvlastnění. To se již blížil konec války a ze stavby sešlo.
Po válce se v úsilí o zbudování sportovního stadionu pokračovalo, opět se vlekly problémy s výkupem pozemků. V červenci 1946 vydal národní výbor zákaz parcelace a místo potřebné pro stavbu stadionu označil za místo určené pro zájmy veřejnosti. A tak byly potřebné pozemky vykoupeny, směněny nebo pronajaty. Původní válečné plány stadionu se však musely změnit. Nové plány připravil stavitel Vladimír Zelinka. Peníze na výstavu se sháněly všude možně – byly vydané dvacetikorunové poukázky dle návrhu akad. malíře Pavla Korbeláře, od spolků, organizací, kraje, místních firem atd. Výstavba stadionu se nakonec stala součástí první pětiletky a akce „5M“, takže další financování bylo zajištěno.
V roce 1949 se začalo s úpravami terénu pro fotbalové hřiště, o rok později byla zahájena výstavba tribuny pod patronací Československých stavebních závodů v Liberci. Výstavba stadionu probíhala rychle, jako brigádníci se zapojili obětaví členové všech lomnických sportovních oddílů a další občané města.
Konečným výsledkem bylo fotbalové hřiště, areál pro atletické soutěže, hřiště pro basketbal a volejbal. Atletický ovál se šesti drahami obklopovaly ochozy pro diváky, na kryté tribuně bylo 1000 míst k sezení, uvnitř tribuny se nacházelo ubytování s 50 lůžky, byt správce, šatny, sociální zařízení pro sportovce. Stadion byl v 50.-60. letech jedním z největších v republice, takže se zde konala soustředění naší atletické reprezentace, spartakiády atd. Postupně bylo dobudováno náhradní hřiště pro kopanou a zázemí pro tenis s pěti kurty.
Ke slavnostnímu otevření stadionu Generála Ludvíka Svobody došlo 17. června 1951 za přítomnosti předsedy Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, armádního generála Ludvíka Svobody a poslance Národního shromáždění ČSR Jana Haruse. Největším lákadlem pro deset tisíc diváků byla účast řady československých atletických reprezentantů v čele s olympionikem Emilem Zátopkem.
Bohužel na přelomu 70. a 80. let se přestala na stadionu trénovat atletika, a tak sektory pro dálku, tyčku, výšku, kouli i škvárová dráha postupně zarůstaly trávou. V roce 1980 byla zrekonstruována tribuna, došlo k novému oplocení stadionu. Na přelomu století bylo modernizováno zázemí sportovců a ubytování. V létě 2012 bylo upraveno hřiště pro plážový volejbal. V prosinci 2013 bylo slavnostně otevřeno hřiště s umělým trávníkem, které umožňuje fotbalistům trénovat a pořádat turnaje i v zimních měsících. Plánuje se vybudování in-line dráhy na části atletického oválu. Letní stadion patří městu Lomnice nad Popelkou, které ho bezplatně pronajímá sportovním organizacím – fotbalistům, tenistům, beachvolejbalistům.
První kluziště vznikala na rybníku v Oboře, za sokolovnou, na rybníku Matouš, dokonce se plánovalo bruslení na koupališti, ale opravdové stálé kluziště vzniklo až v roce 1953 na cvičišti za orlovnou. Toto kluziště mělo již správné rozměry, regulérní mantinely a umělé osvětlení. Hokejisté našli zázemí v prostorách orlovny. První hokejová sezona byla zahájena v zimě 1954.
Kluziště však stále zůstává závislé na rozmarech počasí, a tak na přelomu 70. a 80. let prošla orlovna i kluziště modernizací. Byla zvýšena kapacita šaten, vybudováno kvalitní halogenové osvětlení ledové plochy a byly položeny polyetylenové trubky na plochu osazenou betonovými panely, aby vznikla umělá ledová plocha. Byla postavena nová trafostanice, budova pro technické a administrativní zázemí, garáže pro rolbu. Výstavba probíhala v rámci akcí „Z“ za přispění brigádníků nejen z hokejového oddílu. Do trvalého provozu byl zimní stadion uveden slavnostním otevřením v listopadu 1980.
Umělá ledová plocha ale po dvaceti letech dosluhuje. Vedení klubu HC Lomnice n. P. nechává vypracovat projekt na celkovou rekonstrukci stadionu, který má být zastřešen. Zastupitelstvo města na jaře 2000 rozhodlo, že rekonstrukci finančně podpoří. Za osm měsíců byla stavba stadionu dokončena. Významnou událostí v životě města bylo slavnostní otevření krytého zimního stadionu v sobotu 4. listopadu 2000 za velkého zájmu veřejnosti. Obdobně jako před dvaceti lety při otevření umělé ledové plochy se i tentokráte utkala družstva Lomnice n. P. a Tesly Pardubice. Při zahajovacím buly proti sobě opět stanuli Vladimír Martinec, bývalý reprezentant a trenér české hokejové reprezentace, a jeho bratr Josef, dlouholetá opora lomnického hokeje. Puk mezi ně vhodil třetí z bratrů František.
Zastřešený zimní stadion je majetkem města Lomnice nad Popelkou a HC Lomnice n. P. jej má ve výpůjčce. Veškerá starost o zajištění provozu leží na bedrech vedení klubu. Na jaře 2013 byla poprvé na letní sezonu položena plocha pro inline bruslení. V říjnu 2015 byla slavnostně otevřena hokejová střelnice vedle zimního stadionu.
Po vzniku lyžařského odboru při SK Lomnice n. P. v roce 1925 se začíná budovat skokanský můstek na Babylonu. O deset let později vznikl Kozlovský sjezd od kozlovské hájenky k Peklovsi. Na konci 40. let 20. století zanikají oba lyžařské sjezdy a v roce 1950 bylo rozhodnuto vybudovat skokanský můstek K 54 v Zadních Popelkách. Hlavní zemní práce a stavbu dřevěné nájezdové věže realizuje semilský stavební podnik a můstek je v lednu 1953 slavnostně otevřen zahajovacími skoky. Prvním vítězem závodů se stal domácí František Felix. V témže roce dostává můstek i osvětlení pro večerní skákání. Pro výchovu mládeže je v roce 1957 dokončen můstek K 30. Na konci roku 1960 je dostavěna zděná chata jako zázemí pro lyžaře.
Nevyhovující můstek K 54 musel být zbourán, ale již v roce 1970 je dokončena stavba můstku K 68 s moderní ocelovou konstrukcí. O dva roky později byl zbudován lyžařský vlek v délce 300 m. Lyžaři v roce 1975 využívají úspěchu domácího Karla Kodejšky, který se stal mistrem světa v letech na lyžích, a modernizují můstky za finančního přispění ČSTV. Z K 68 se stává K 70 a z K 30 zase K 43 s umělou hmotou, buduje se schodiště i tribuna pro diváky. V říjnu 1975 jsou nové můstky slavnostně otevřeny za účasti celé československé reprezentace v čele s Karlem Kodejškou. O rok později je v druhé etapě dokončen můstek K 27, sedm chatek a příjezdová komunikace. Na začátku 80. let v lyžařském areálu vyrůstá centrální budova s kuchyní, jídelnou a malou tělocvičnou. Provoz restaurace byl zahájen v červenci 1983. Lyžařský areál v Popelkách se stal nejmodernějším skokanským zařízením své doby v ČSSR.
V 90. letech jsou můstky postupně modernizovány, umělá hmota je vyměněna a nájezdy opatřeny keramickou stopou. Modernizace areálu pokračuje i v dalších letech. V roce 2006 přijalo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy projekt Ing. Jaromíra Stránského na rekonstrukci můstku K 70 s vrcholovou kopulí. Můstek byl slavnostně otevřen v červenci 2007 za účasti skokana Romana Koudelky, který se právě stal juniorským mistrem světa. Můstek K 70 získal i ocenění Stavba roku 2007 Libereckého kraje. Lyžařský klub se stále snaží svůj areál modernizovat, při příznivém zimním počasí se také stará o „Lomnickou běžeckou magistrálu“.
Myšlenka na stavbu sportovní haly provází lomnickou tělovýchovu od 50. let 20. století. Několikrát byl vypracován projekt na její výstavbu buď za sokolovnou, či na letním stadionu, ale pokaždé je plánování výstavby zastaveno nedostatkem financí. Až na konci 90. let se realizace výstavby zdá být reálná. Město totiž v souvislosti s opravami základní školy počítá s výstavbou sportovní haly.
V roce 1999 zpracoval Ateliér 4, s. r. o., z Jablonce nad Nisou studii a projektovou dokumentaci na stavbu sportovní haly o rozměru 36 × 24 m s unikátní rakouskou oponou, která rozdělí plochu na dvě části. Hala má dubovou palubovku, vytápění vzduchotechnikou, tribunu pro diváky, halu pro squash, zázemí pro sportovce, nářaďovny, bufet, společenskou místnost, kancelář. Investorem bylo město Lomnice nad Popelkou. Výběrové řízení na dodavatele vyhrála liberecká firma Interma. Za 14 měsíců byla hala hotova. Celkové náklady se vyšplhaly na 51 mil. Kč.
Slavnostní otevření sportovní haly proběhlo v prosinci 2001. Hala slouží převážně školním potřebám, odpoledne a večer ji využívají lomnické sportovní oddíly. Po dokončení haly se podařilo také opravit venkovní školní hřiště.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_gallery type=“image_grid“ images=“351,352,353,354,355,356,357,358,359″ title=“Fotogalerie desátého zastavení“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]
Podle které významné osobnosti je pojmenován letní stadion?
Letní stadion je pojmenován po generálu Ludvíku Svobodovi, který stadion v roce 1951 slavnostně otevíral.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]
