[vc_row][vc_column][vc_column_text]
Na počátku 20. století probíhalo vzdělávání v několika budovách města, které byly již nevyhovující, a proto okresní školní rada rozhodla, že vyhlásí soutěž na zpracování projektu nové školní budovy. V roce 1914 byl schválen projekt stavitele Fr. Stupky z Královských Vinohrad, ale přišla první světová válka. O dva roky později byl zadán nový projekt pražskému staviteli Viktorinu Šulcovi. Ten vypracoval návrh, v němž všechny čtyři školy – obecná chlapecká, obecná dívčí, měšťanská chlapecká, měšťanská dívčí – sídlily pod jednou střechou, čímž vznikla jedna z největších školních budov v severovýchodních Čechách.
Základní kámen byl položen 7. března 1930, v den 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. K této příležitosti byl zpracován Pamětní list, který byl vložen do základního kamene. Pamětní list obsahuje informace o jednání před výstavbou školy, počty žáků, jména vyučujících, ale i ceny tehdejších nejdůležitějších potřeb, politické rozvrstvení obyvatelstva města atd.
Slavnostní otevření nových škol proběhlo 28. října 1932, v den výročí vzniku samostatné republiky. Slavnost byla zahájena průvodem občanstva od sokolovny ke školním novostavbám č. p. 999 a 1000. Následovaly slavnostní proslovy, vystoupení pěveckého sboru Bořivoj a otevření nové budovy. Výjimečné chvíle připomínají dvě identické bronzové pamětní desky nad oběma vstupními schodišti a dvě malé desky vztahující se k položení základních kamenů. V roce 1933 byla v suterénu dívčí školy otevřena jídelna pro žactvo. Až do roku 1947 sídlilo v prvním poschodí chlapecké školy městské muzeum, které sem bylo přemístěno z radnice.
Osudy Masarykových škol jsou úzce spjaty s životem města. Za druhé světové války zmizelo jméno prezidenta Masaryka z názvu škol. Během květnového povstání na Lomnicku zde byli vězněni zatčení občané. Po válce byla obětem z řad lomnického učitelstva odhalena pamětní deska. Po roce 1948 škola opět upustila od jména prezidenta Masaryka, které se do názvu vrací až po roce 1989.
Od 90. let 20. století prochází postupně budova opravami a modernizací. Nově oplechována a zpřístupněna byla dominanta školy – observatoř na střeše. V roce 2001 byla dokončena výstavba prostorné sportovní haly. Od roku 2003 slouží zrekonstruované půdní prostory základní škole praktické a základní škole speciální. Zvelebeno a rozšířeno bylo venkovní hřiště s umělým povrchem. O deset let později prošel rozsáhlou rekultivací park před školou, kde se i dnes nachází socha pionýrky od Miroslava Pangráce ze 70. let 20. století.
Farní škola pravděpodobně při kostele sv. Mikuláše fungovala již ve 14. století, ale pro nedostatek písemných pramenů (požáry radnice) máme první zprávu o škole a jejím učiteli až z roku 1559. V roce 1580 zakoupilo město pozemek se zbořeništěm domku pod kostelem, aby zde postavilo školu a špitál, který zřídila majitelka panství Eliška z Martinic.
Pro materiální zajištění špitálu použila zakladatelka část svého jmění. Bylo stanoveno, že 6 zchudlým lomnickým obyvatelům měl být poskytován příbytek, strava a každé tři roky ošacení. Špitál dostal i panský les za Sopikovem, odkud bral dříví. Z tzv. špitálských polí byly získávány nezbytné finanční prostředky, protože tato pole byla dědičně přidělena k určeným domům ve městě a jejich majitelé museli odvádět část peněz na fungování špitálu. V polovině 20. let 20. století přebralo špitál od jeho zřizovatele JUDr. A. A. Rohana město a pacienty přemísťuje do městského chudobince.
Škola se špitálem ale již v roce 1590 vyhořela při rozsáhlém požáru města. O šest let později byla postavena nová škola a špitál ze dřeva. V roce 1810 proběhla přestavba školy a rozšíření na dvě třídy. O 15 let později byla škola rozšířena na tři třídy. Požár 23. června 1849 zničil školu, a tak se vyučovalo u Truhlářů, Navrátilů a Culíků.
Nová zděná škola se špitálem byla dokončena na konci 50. let 19. století. Polovinu nákladů na stavbu zaplatil majitel lomnického panství kníže Rohan, druhou část financovalo město a přiškolené obce Stará Lomnice, Ploužnice, Chlum, Košov. Škola měla 4 učebny, 2 světnice pro učitele, kuchyň, spižník a dřevník, 3 světnice pro podučitele. V roce 1863 byla rozšířena na 4 třídy. Školu navštěvovalo 569 dětí, o které se staral učitel a tři podučitelé. V roce 1870 proběhlo další rozšíření na 5 tříd.
Na konci 60. let 19. stol. proběhla nová školská reforma. Školy byly převedeny z rukou církve či města do rukou státu. Základní vzdělání bylo prodlouženo na 8 let pro chlapce a dívky od 6 do 14 let. V Lomnici proto byla zahájena výstavba nových školních budov v dnešní ulici J. J. Fučíka č. p. 61 a 62.
V 90. letech 19. století se plánovalo rozšíření dívčí školy, dle plánů uložených ve stavebním archivu města z roku 1895 mělo být přistavěno II. patro. K tomu nedošlo, protože se odchodem tkalcovské školy do Rychnova n. K. uvolnila školní budova č. p. 62, která byla od roku 1897 využívána pro měšťanskou dívčí školu. Ve staré škole pod kostelem zůstala pouze obecná dívčí škola. Ta se v roce 1932 přestěhovala do nové školní budovy (dnešní základní škola) a opuštěná budova byla ve veřejné dražbě prodána soukromému majiteli. V domě se po druhé světové válce v prostorách bývalé tělocvičny otevřelo řeznictví, v současnosti je zde obchod s obuví a koženou galanterií.
Již v roce 1729 začal v těchto místech se stavbou vlastního domku Kašpar Janda. V roce 1870 spáleniště domku č. p. 62 koupilo město pro výstavbu školní budovy. Nová jednopatrová budova, určená pro měšťanskou školu, byla slavnostně otevřena 27. září 1871.
Nejprve zde našla zázemí pokračovací průmyslová škola, o rok později bylo schváleno založení měšťanské školy chlapecké, která se však v roce 1874 přestěhovala do vedlejší nové školní budovy č. p. 61. A tak se uvolnilo místo pro c. k. odbornou školu tkalcovskou, jež ve městě působila do roku 1894, kdy byla kvůli sporům mezi místními staročechy a mladočechy přemístěna do Rychnova nad Kněžnou. Od roku 1897 sídlila v budově měšťanská dívčí škola, obecná dívčí škola zůstala v původní školní budově č. p. 18 pod kostelem. Školní tělocvičnu v letech 1871 až 1898 využívali lomničtí sokolové ke svému pravidelnému cvičení.
Po přestěhování dívčí měšťanské školy do nové školní budovy (dnes základní škola) byla v roce 1932 budova nabídnuta ve veřejné dražbě k prodeji. O budovu měla např. zájem Církev československá (husitská), která v této době stále hledala vhodné místo pro svoji činnost. Nakonec byla budova prodána do soukromých rukou, ve kterých je dodnes.
Budova dnešní Základní umělecké školy v Lomnici nad Popelkou stojí na místě domků č. p. 61 a 63, které jsou v písemných pramenech doloženy na počátku 18. století. V roce 1873 koupil spáleniště starosta MUDr. Alois Kabeláč pro město a začala se stavět škola. Obecná a měšťanská škola chlapecká byla vysvěcena již stařičkým libuňským děkanem páterem Antonínem Markem (1785-1877) v neděli 27. září 1874. A tak byl zahájen první školní rok v nové školní budově trvající od 29. 9. 1874 do 31. 7. 1875.
Ze školní kroniky: „O hodině 10. ranní vyšel průvod záležející v mládeži školní, spolcích domácích, úřadech, duchovenstvě a velkém množství lidu za počasí velmi krásného ze chrámu Páně na Nové město, kdež po zapění školáků měl slavnostní řeč cís. rada a cís. král. okr. inspektor školní Alois Šalk, v níž ukázal k důležitosti a potřebě školního vzdělání, velebil obětavost Lomnice ve příčině školství osvědčenou, pochválil zvláště neúnavnou horlivost purkmistra Aloise Kabeláče ku zvelebení škol v Lomnici…“
Dvoupatrová budova byla postupně modernizována dle potřeb školy, např. v roce 1903 byly přistavěny záchody, 1912 zřízen vodovod, 1921 zavedeno elektrické světlo a zřízena žákovská čítárna.
Po dokončení nové školní budovy v roce 1932 (dnešní základní škola) byli všichni žáci obecné a měšťanské školy chlapecké a dívčí shromážděni pod jednou střechou. O budovu bývalé chlapecké školy projevilo zájem ministerstvo spravedlnosti, které sem přemístilo okresní soud ze zámku. Město na své náklady upravilo budovu dle požadavků ministerstva – v roce 1935 byla vybudována věznice. V budově sídlil i berní úřad a důchodový kontrolní úřad, za války celní dozorčí služebna (II. patro). O prodeji budovy ministerstvu se vedly dlouholeté dohady. Ke konečnému prodeji došlo až za protektorátu v roce 1943.
Okresní soud v Lomnici n. P. převzal od 1. 2. 1949 Lidový soud v Železném Brodě. Od roku 1951 sídlila v budově soudu i Správa Státního lesního hospodářství (přízemí a II. patro). V roce 1960 se soud odstěhoval a lesní závod chtěl celou budovu pro sebe. MNV Lomnice n. P. s tím však nesouhlasil, protože chtěl uvolněné prostory využít pro školství, např. pro Lidovou školu umění.
Lesní závod v budově bývalého soudu končí k 30. 6. 1968, ale nyní město budovu nechce, a tak jedná o předání budovy pro potřeby závodního klubu ROH pro Průmysl trvanlivého pečiva Lomnice n. P. (PTP). Tento podnik zahajuje v roce 1972 adaptační práce. Později však byl podnik PTP zrušen a začleněn do Čokoládoven a závodní kluby lomnických podniků byly sjednoceny. Budova se vrací zpět městu, které pokračuje v letech 1981-4 v započaté rekonstrukci, ale pro potřeby Lidové školy umění v Lomnici n. P. Slavnostní zahájení výuky v nové budově proběhlo 7. září 1984.
V 90. letech byla škola přejmenována na Základní uměleckou školu (ZUŠ) v Lomnici n. P. V budově od 1. září 1991 několik let sídlila také rodinná škola, která spadala pod místní SOU. V roce 1997 prošla budova rekonstrukcí fasády a oken.
Z historie Základní umělecké školy v Lomnici n. P.
Základní fond pro zřízení Městské hudební školy v Lomnici n. P. zřídil Ing. Bedřich Šlechta. Vyučování bylo zahájeno 2. února 1946 pro 150 žáků pod vedením 6 učitelů. Vyučoval se sborový zpěv, housle, klavír, sólový zpěv, dechové nástroje. Zpočátku se vyučovalo v soukromých cvičebnách, v základní škole a Hrubém domě. První koncert žáků proběhl 20. června 1946 v Tylově divadle. V roce 1949 byl změněn název na Lidová škola umění (LŠU).
Do roku 1963 působila hudební škola převážně v prostorách Hrubého domu, kde bylo umístěno i městské muzeum. V letech 1963-1984 sídlila LŠU na zámku, i když některé obory, např. výtvarný či taneční, probíhaly v dalších prostorách ve městě. Od září 1984 zahajuje LŠU (později ZUŠ) svou činnost v současně využívané budově č. p. 61.
Hospodářský pokrok druhé poloviny 19. století vyžadoval i rozvoj školství odborně zaměřeného, a tak v Podkrkonoší, kde byla rozšířena převážně textilní výroba, vznikly v 70. letech tkalcovské školy v Lomnici nad Popelkou a Jilemnici. V našem městě byla zřízena c. k. odborná škola tkalcovská v roce 1874. Byla umístěna do budovy č. p. 62 v dnešní ulici J. J. Fučíka, kde před tím sídlila chlapecká škola a po zrušení tkalcovské školy zase dívčí měšťanská škola. Bohužel politické spory mezi lomnickými staročechy a mladočechy o 20 let později přinesly zrušení školy v Lomnici a její přesun do Rychnova nad Kněžnou. Předmětem sporu byly nevyhovující podmínky v budově školy, které město nestačilo v určený čas napravit.
Starosta města Josef Doležal se snažil tkalcovskou školu pro město zachránit. Jednal např. i s poslancem říšské rady ve Vídni JUDr. Karlem Kramářem, rodákem z Vysokého n. Jiz. a budoucím prvním předsedou vlády ČSR, který se za Lomnici přimluvil. C. k. ministerstvo kultu v roce 1896 rozhodlo o zřízení mechanické školy tkalcovské a město se zavázalo pro tuto školu postavit novou budovu. Město zakoupilo pozemky v Poděbradově ulici, kde stával statek připomínaný již v roce 1583, a začalo s výstavbou školy. První ročník státní tkalcovské školy byl otevřen 1. října 1897 na zámku. Po dokončení školní budovy byla výuka státní tkalcovské školy i pokračovací školy průmyslové, která byla v Lomnici n. P. zřízena v roce 1889, přesunuta do nové školní budovy. Výuka v tkalcovské škole byla zaměřena nejen na ruční, ale i na strojní textilní výrobu a probíhala v českém jazyce. Budova byla později přestavována, téměř zmizely ozdobné prvky fasády, ale objekt se plošně rozrostl v období první republiky a znovu v 70. letech 20. století. Za školou vznikl park, který byl pojmenován podle spisovatele Svatopluka Čecha, čestného občana města od roku 1895. V roce 1921 byl v parku slavnostně odhalen pomník padlým v 1. světové válce za přítomnosti široké veřejnosti, legionářů, sokolů a hasičů. Pomník navrhl a zhotovil F. Vajs z Hořic, stavbu iniciovala Družina čs. legionářů v Lomnici n. P. O dvanáct let později byl pomník slavnostně přemístěn na současné místo – do parku za Tylovo divadlo.
Státní odborná škola tkalcovská existovala v našem městě až do roku 1934, kdy byla zrušena a její tehdejší ředitel Ing. Jaroslav Cerman byl přeložen jako ředitel textilní školy do Jilemnice. Tkalcovskou školu vystřídala praktická škola, zřízená Svazem výrobních družstev, dále zde působila např. lesní správa, hudební škola a od roku 1963 odborné učiliště lesnické. V roce 1991 byla budova vrácena městu, které ji bezplatně pronajalo lesnickému učilišti, jež bylo v roce 2003 sloučeno s místní integrovanou školou (později Střední škola Lomnice n. P.), ale zanedlouho zaniklo úplně. Budovu do roku 2009 využívala místní střední škola, která se po rekonstrukci vlastní budovy v ulici Antala Staška natrvalo odstěhovala. V roce 2013 město budovu prodalo soukromé strojírenské firmě.
Studenti nejen tkalcovské školy či lesnického učiliště byli ubytováni na několika místech po městě – v bývalé Hornychově útulně č. p. 792, v hostinci Ve Dvoře č. p. 708, v domě u hřbitova č. p. 382, v internátě č. p. 1070, který byl v letech 1959-60 přebudován na nemocnici, internátě Čokoládoven č. p. 64 a nakonec v domově mládeže na Letné č. p. 1205.
Střední škola je nástupcem střední odborné školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště, učiliště a praktické školy v Lomnici nad Popelkou a navazuje na tradici rodinné školy a učňovského školství zaměřeného převážně na potravinářské učební obory. Rodinná škola, později dívčí odborná škola, ukončila výuku v 70. letech, a učňovské školství bylo rozděleno na dvě části. První část se zaměřila na učební obory pekař, kuchař, cukrář a další. Druhá část – učební obor pečivář, později cukrovinkář, byl jako monotypní vyučován od roku 1950 v Učňovském středisku Průmyslu trvanlivého pečiva, později Čokoládoven, v Lomnici nad Popelkou. Učňovské středisko bylo po stránce teoretického vyučování součástí Učňovské školy Turnov, později se stalo odloučeným pracovištěm SOU Nová Paka.
K 1. 9. 1990 zřídil generální ředitel a. s. Čokoládovny Praha samostatné SOU potravinářské. Od roku 1991 patřila k učilišti i nově založená rodinná škola, která několik let působila v budově základní umělecké školy. Od 1. 7. 2003 došlo ke sloučení s lesnickým učilištěm, jež později úplně zaniká. Od září 2006 škola nese současný název a je příspěvkovou organizací Libereckého kraje. Poskytuje střední vzdělání s maturitní zkouškou a střední vzdělání s výučním listem v oblasti gastronomie, potravinářství a služeb.
Areál školy, který býval do 30. let 20. století součástí továrny rodiny Mastných, se nachází na okraji města v ulici Antala Staška. V letech 2008-9 byl kompletně rekonstruován a rozšířen do dnešní podoby. Vyučování probíhá v učebnách pro teoretickou výuku a v odborných učebnách. Výuka odborného výcviku všech učebních oborů probíhá v dílnách v Pivovarské ulici. Škola nabízí ubytování v domově mládeže s možností celodenního stravování ve školní jídelně. Pro ubytované žáky nabízí internát zájmovou činnost v kroužcích různého zaměření. Všichni žáci mají možnost realizovat své zájmy a schopnosti při akcích, které škola pořádá, např. soutěže dovednosti, výstavky výrobků, sportovní akce, odborné exkurze, školní výlety aj.
Původním sídlem domu dětí a mládeže Sluníčko (DDM Sluníčko) byla bývalá svazácká klubovna v ulici Bezručově, vybudovaná v rámci akce „Z„ v roce 1985. Pro nevyhovující stav byl DDM v roce 2005 přestěhován do bývalých jeslí v ulici Komenského, které byly pro tyto účely zrekonstruovány. Opuštěný objekt s chatičkami byl poté zbourán a uvolněný prostor byl přeměněn na park s dětským hřištěm.
Jesle Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra školství a národní osvěty, byly v objektu dnešního DDM otevřeny v listopadu 1949. Pozemek byl získán koupí od dědiců Hornychových a pana Matouška. Stavitelem byl František Kovář a stavba byla součástí poválečného dvouletého plánu. Jesle zde fungovaly až do 90. let, kdy došlo ke změně socioekonomické situace obyvatel. Od ledna 1995 v budově fungovalo Dětské centrum zdraví, které se staralo o děti se zdravotními problémy. Centrum bylo zrušeno v roce 2003 a pro zdravotně oslabené děti byly zřízeny dvě speciální třídy v mateřské škole Dášenka.
DDM Sluníčko na nové adrese získalo vhodné prostory pro svou bohatou činnost, vyhovující je i umístění, protože je v blízkosti základní školy a může využívat přilehlé školní hřiště a sportovní halu. Ke slavnostnímu otevření zrekonstruované budovy došlo 14. října 2005 za účasti starostky města Jaroslavy Hynkové a krajského radního Petra Doležala.
DDM Sluníčko je školské zařízení, které je příspěvkovou organizací města Lomnice nad Popelkou. Zájmové útvary jsou určeny všem věkovým skupinám od předškolního věku po seniory. Během celého roku nabízí vedle pravidelných kroužků rozmanité aktivity jako letní táboření, příměstské tábory o prázdninách, výlety, dílničky, drakiády… Některé aktivity přetrvávají desetiletí, jiné nahrazují nové, pro současnou generaci dětí atraktivnější. Každoročně nabízí DDM dětem i dospělým více než šedesát kroužků z nejrůznějších oblastí lidských zájmů. Mezi hojně navštěvované patří např. taneční a pohybové kroužky, výuka hry na kytaru, klub včelařů nebo kroužek vaření, modelářství či počítačových her. Všechny pravidelné aktivity DDM navštěvuje každý týden přes 600 dětí a dospělých.
Přestože z vnějšku není změna příliš patrná, budova DDM během uplynulých deseti let péčí pracovníků a s finanční podporou zřizovatele zkrásněla a byla zmodernizována. Stěny kluboven rozzářily barvy duhy, slunce i rozkvetlé louky. Své klubovny se dočkali malí mechatronici i astronomové. Překotný vývoj informačních technologií způsobil kompletně obnovené vybavení počítačové učebny a nové trendy volnočasových aktivit zaznamenalo i další vybavení DDM. Děti v otevřeném klubu Ulita denně oceňují virtuální X-box, využívány jsou gymnastické míče, trampolíny, ale také boxovací totemy. K desetiletému výročí se budova dočkala nového nátěru střechy a vstupního zábradlí.
Slavnostní otevření čtyřtřídní mateřské školy se uskutečnilo 12. září 1964. Na nově vznikajícím lomnickém sídlišti sloužila především jako podniková školka národního podniku Technolen, který o dva roky později otevřel i podnikové jesle naproti mateřské škole. Od ledna 1993 je zřizovatelem mateřské školy město Lomnice nad Popelkou a nese název Dášenka, což má vztah k ulici Karla Čapka, v níž se nachází. Od ledna 2003 získala škola první subjektivitu a stala se příspěvkovou organizací města. Mateřská škola v současnosti nabízí i zájmové kroužky, sportovní aktivity, programy pro děti zdravotně oslabené a další akce.
Za padesát let jejího fungování se mnohé změnilo. Školní zahrada byla vybavena dřevěnými hracími prvky a dopravním hřištěm, sklepní prostory byly přeměněny na tělocvičnu a saunu s odpočívárnou a ochlazovacím bazénkem. Veškeré vnitřní prostory byly modernizovány. Budova byla zateplena a opatřena barevnou fasádou.
Mateřská škola zahájila provoz 1. října 1982. Od roku 2003 je škola samostatným právním subjektem. Zřizovatelem je město Lomnice nad Pop. V uplynulém období prošla mnoha změnami jak v oblasti zlepšování materiálních podmínek, tak i v celkovém charakteru vzdělávacího působení. Provoz probíhá ve čtyřech třídách. Dvě třídy jsou věkově smíšené, pro děti mladšího předškolního věku, jedna třída předškoláků a jedna speciální, zaměřená na vady výslovnosti.
Dva pavilony se čtyřmi třídami pro děti jsou propojeny hospodářskou částí s vlastní školní kuchyní a prádelnou. Mateřská škola se nachází výhodně uprostřed města v pěkném a klidném prostředí. Velké oblibě se těší školní zahrada, která je vybavena dřevěnými hracími prvky. Jsou zde i dvě terasy vhodné pro pobyt dětí venku v době, kdy po dešti nemohou do trávy. Budova byla zateplena a opatřena novou fasádou, zrekonstruována byla sociální zařízení pro děti.
V roce 1934 se v osobě Františka Matouška spojily dvě lomnické instituce, které měly zájem o výstavbu útulny pro mládež. František Matoušek, předseda Okresní péče o mládež, jež vznikla ve městě v roce 1910, se stal novým předsedou Spolku pro zřízení a vydržování útulny a opatrovny v Lomnici n. P. fungující od roku 1904. O rok později byl dokonce zvolen starostou města, a tak nebránilo už nic ve výstavbě útulny, která byla dle plánů Václava Frýdy zahájena v září 1936.
Budova byla stavitelem Františkem Pivcem stavěna na pozemku továrníka Ignáce Hornycha, který jej odkázal v pozůstalosti Spolku pro zřízení a vydržování útulny a opatrovny v Lomnici n. P., a proto nově otevřená útulna nesla od roku 1937 jeho jméno. O vnitřní vybavení, výběr chovanců a následný provoz se starala Okresní péče o mládež, Spolek pro zřízení a vydržování útulny a opatrovny v Lomnici n. P. společně s městem se postaraly o finanční stránku.
V jednopatrové budově našlo své sídlo několik institucí. V suterénu byla spolková místnost Okresní péče pro mládež a Spolku pro zřízení a vydržování útulny a opatrovny v Lomnici n. P., kuchyně, jídelna, sklepy, prádelna. V přízemí patřily tři místnosti s vlastním vchodem poradně pro matky a děti, dvě místnosti s vlastním vchodem mateřské školce, dále tu byla kancelář Okresní péče pro mládež a byt správce. První patro bylo určeno mládeži a dorostu (sirotci, přespolní mládež, přespolní učni) – dvě ložnice a umývárna pro dívky, dvě ložnice a umývárna pro chlapce, koupelna, izolace. Celkem zde mohlo být ubytováno 12 dívek a 12 chlapců. V budově bylo ústřední etážové topení na teplou vodu, elektrické světlo, vodovod, jednotný nábytek i sporák v kuchyni. Kolem domu bylo vytvořeno dětské hřiště, zahrada a dvorek.
Po válce v roce 1947 se Spolek pro zřízení a vydržování útulny a opatrovny v Lomnici n. P. dohodl s městem o převzetí budovy. Útulna se stává majetkem města. Budova dále slouží mateřské škole a později jako internát pro učně. Na konci 80. let proběhla rekonstrukce budovy na 6 bytových jednotek, které využívalo lomnické učiliště pro své zaměstnance. V roce 1993 se budova vrací zpět do rukou města, které byty postupně rozprodává.
Lomnice neměla do počátku 20. let 20. století vlastní zdravotní zařízení, přestože byla sídlem soudního okresu. Okresní nemocenská pokladna se rozhodla vybudovat zařízení, které by fungovalo nejen jako zdravotní, ale i jako ubytovací. Pozemek pro stavbu odprodalo město v ulici Komenského, kde postupně vznikala ucelená nová zástavba školních, sociálních a bytových zařízení.
K slavnostnímu předání budovy došlo 10. května 1925. Vedle deseti činžovních bytů, jednoho služebního bytu a úřadoven pojišťovny zde fungoval elektro-vodoléčebný ústav, který nabízel moderní rehabilitační procedury.
Čtyřpodlažní budova na půdorysu písmene L, ovlivněna slohem rondokubismu a art deco, pochází z dílny architekta Josefa Martínka. Stavitelem budovy byl od června 1923 do září 1924 František Pivec. Dispozičně byl dům uspořádán tak, že JZ křídlo sloužilo jako úřadovna okresní nemocniční pokladny s rehabilitačními lázněmi a SZ křídlo tvořilo nájemní byty. Obě části měly samostatné vstupy.
Před rokem 1989 sloužila budova jako poliklinika. Po otevření nové polikliniky u nemocnice na sídlišti v roce 1993 se většina lékařů přestěhovala a stará poliklinika byla privatizována. Dnes je budova v soukromých rukou a nachází se v ní několik ordinací soukromých lékařů a byty.
Okresní sirotčinec (Okresní útulna mládeže) č. p. 166
Už před první světovou válkou se pro tehdejší soudní okres Lomnice nad Popelkou začal připravovat projekt na vybudování domu pro sirotky. Po válce počet sirotků ještě stoupl, a tak byla tato myšlenka obnovena. S pomocí nejrůznějších subvencí i dárců byla zadána soutěž na výstavbu. Vítězný projekt vypracoval Vácslav Slaba, kterému byla zadána i samotná realizace. Investorem stavby byla Okresní správní komise. Kolaudace stavby proběhla 16. prosince 1924.
Sirotčinec byl dimenzován pro 30 chovanců. Byl rozvržen tak, že suterén sloužil jako hospodářské zázemí a skladiště, v přízemí byla čekárna, jídelna, poradna, místnost pro nemocné, umývárny, prádelna a byt služebné a správce. V patře byla ubytovna pro chovance. Jídlo se podávalo pětkrát denně, maso měli na jídelníčku dvakrát týdně. Každých čtrnáct dní přicházel na kontrolu lékař, čtvrtletně probíhala důkladná lékařská prohlídka, vážení, měření, o čemž se vedla lékařská kniha. Osiřelé a opuštěné děti z obcí lomnického okresu měly zajištěnou nejen péči, ale též vzdělání. Domovské obce platily za děti 2 Kč denně na oblečení, obutí a učební pomůcky. Děti měly k dispozici dětské hřiště, zahradu s altánem, kde mohly pomáhat při pěstování zeleniny, stejně jako při úklidu v budově. Navštěvovaly blízkou školu, Sokol či divadlo.
Podsklepená budova je zastřešena valbovou střechou. Fasádu doplnila plastická výzdoba, které dominoval kubizující portál s dvoukřídlými dveřmi a proskleným nadsvětlíkem ve tvaru symetrické šesticípé kartuše. Dům se stal v 50. letech ošetřovacím ústavem, později léčebnou chorob stáří, poté léčebnou dlouhodobě nemocných, dnes je to nemocnice následné péče s poliklinikou, která patří městu. Kolem roku 2000 proběhla kompletní obnova budovy.
Okresní chorobinec č. p. 440
Stavitel Vácslav Slaba započal v roce 1927 stavbu chorobince na pozemku v blízkosti sirotčince. Dostavěna a předána k užívání byla 17. listopadu 1928. V roce 1931 bylo obsazeno 46 lůžek z celkové kapacity 48 lůžek.
Zdravotní stránku zajišťoval v chorobinci MUDr. Vlastimil Bartoš a ošetřovatelka Zdena Kovářová. Domovníkem byl Alois Petr. V poválečném období byl vybudován samostatný vjezd do objektu. Budova okresního chorobince od 50. let sdílela osud vedlejší budovy okresního sirotčince.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_gallery type=“image_grid“ images=“296,297,298,299,300″ title=“Fotogalerie pátého zastavení“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]
Po kom je pojmenována místní základní škola?
Škola je pojmenována po Tomáši Garrigue Masarykovi, prvním prezidentu Československé republiky.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]
